Deník strejdy Marka 12 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Lucie Přibylová   
Čtvrtek, 25 Únor 2010 08:00

Nic proti rodičům, ale deníků pyšných otců a matek jsou plné časopisy. A přitom role strýčků a tet je pro zdravý vývoj dítěte minimálně stejně důležitá.

Když se zraní orel

Dnes se budeme bavit! Tento díl se bude líbit především těm strýčkům (a v menším počtu i tetám), kteří se svými synovci hrají hry. Zvláště takové, které má vlastní sestra, ač roky řádně trénovaná, označuje za mírně brutální. „Už jsem pochopila, proč u toho to dítě tolik ječí,“ pravila například, když jsem si Jakoubka v pařátech nesl do hnízda. To, když jsme si hráli Na orla.

 

Osobně si myslím, že právě tato hra se nám moc povedla. Nám říkám proto, že její pravidla už několik měsíců vychytáváme společně s Kubíkem. V krátkosti vám je teď přiblížím. Na začátku se Jakoubek mění v kouhoutka. Kokrhání pochopitelně nemůže uniknout bystrému dravci, jenž se s mohutným máváním křídly snáší rychle k prchající oběti. Zasekává kohoutkovi pařáty pod žebra a odnáší jej do hnízda. Tam už kořist očekává paní orlová (protože se ostatní rodinní příslušníci zdráhají a nechtějí spolupracovat, jsem to zase já!), která se rozhodne přichystat k obědu kohouta na víně (toto menu doporučila babička, mně by bývalo stačilo na paprice). V praxi to znamená, že opeřence nejprve oškube a potom z něj škube maso. Tím hra končí.

Musím přiznat, že při úpravě pravidel došlo k několika politováníhodným událostem. Například, když jsem se, mávaje mohutně křídly, praštil o opěradlo válendy tak tvrdě, že jsem si musel chladit naraženou ruku ledem. Litoval mě i můj synovec, což pravda není nic nezvyklého, protože ostatní o něm záludně tvrdí, že je hypochondr a tudíž měl s mou bolestí pochopení. Také ohlasy přihlíževších (zvláště žen) nejsou vždy kladné. Tvrdí dokonce, že označení hry za akční je příliš slabé. Hra má i jeden zápor. Je poměrně vyčerpávající, bohužel především pro mírně stárnoucího orla. V případě, že by byl zájem zařadit Na orla do nějakého pěkného knižního souboru, doplňuji doporučenou hmotnost kohoutka – do 10 kilo. Na věku až zase tak nezáleží.

Švagr nespal dlouho

Dokonalým protikladem je hra, kterou o vánočních svátcích vymyslel švagr – profesionální zahradník. Využil znalostí svých i svého syna, milovníka zemědělství ve všech podobách a poté, co měl dlouhý monolog na téma, že už staří sedláci dokonale zacházeli s půdou a během staletí zjistili, že musí v pravidelných intervalech odpočívat, uvedl do života hru Na spící pole. Musím říci, že jsem mu ze začátku neskromně záviděl. Zatímco se švagr po obědě spokojeně natáhl přímo na zemi v jídelně, s tím, že se právě nachází v období, kdy půda odpočívá, já jsem se uštvával jako orel. To však netrvalo dlouho. Zhruba po čtvrt hodině Jakoubek kamsi zmizel. Přistihl jsem ho, jak v bývalém dětském pokoji cpal do svého zbrusu nového tiráku různé věci včetně kamínků ze stejně bývalého o aquria a zjevně dbal především na to, aby vložené předměty byly patřičně těžké. „To se bude spící pole divit, viď strejdo Marku,“ pravil a v očích mu škodolibě zajiskřilo. Vzápětí udělal něco nepředstavitelného, půjčil jeden ze svých, jindy tolik hlídaných traktorů, mladšímu bratrovi a vzápětí se společně vydali do jídelny. Když pak tirák a traktor najely na „spící pole“ došlo mi, že tak ochotný byl patrně proto, že traktor měl nejvýraznější vzorek na pneumatikách. Vzápětí jsem  se na vlastní oči přesvědčil, jak rychle se dokáže dřímající příroda probouzet. A to ještě zdaleka nebylo jaro!

Mimochodem, ani já jsem neměl úspěch s vlastní „klidovou“ hrou. A to se na první pohled zdálo, že Na miminko má nastavená pravidla tak, abych si já odpočinul a Jakoubek se snažil. Volně jsem přitom vycházel z toho, jak velkou módou se kdysi stal elektronický Tamagoči, který dokázal své majitele (zejména ty dospělé) zabavit na celé dny. „Musíš se o miminko pěkně starat,“ pravil jsem a nadlouho jsem oněměl, řeč jsem vystřídal za nic neříkající skřeky a nepokrytě jsem naznačoval, že se chystám, jako každý správný kojenec, k odpolednímu spánku. Ten mi však bohužel nebyl dopřán. „Ty nemůžeš být miminko, strejdo Marku, miminko přece nemá fousy,“ zajásal a bylo po hře. S takovým zásadním argumentem se bojovat prostě nedá.

 

Jak nakazit rodinu

„Babičko, přivezl jsem ti bacila,“ hlaholil prý už od dveří  týden před mým příjezdem domů Jakoubek. Měl pravdu, takže když jsem vystoupil na autobusové zastávce, zjistil jsem, že podstatná část rodiny má jakousi velmi nepříjemnou střevní chřipku. Aktuálně byli v nejhorším stavu právě babička a švagr, ostatní se k tomu teprve chystali. „Jez, dokud můžeš,“ pravila s úsměvem má vlastní sestra, která, vzhledem k tomu, že bere vitamíny, doufala, že jí několikadenní výlet na záchod mine a naservírovala mi báječné jelítko z místní výrobny. „Neboj, vypadá to, že to má inkubační dobu dva tři dny, to možná stihneš dojet zase zpátky do Prahy,“ dodala zkušeně babička, která už druhý den nejedla. Mimochodem, od té doby věřím na to, že boží mlýny opravdu existují. Na rozdíl ode mě totiž druhý den sestra jíst opravdu nemohla, jelikož se nemohla pořádně vzdálit od záchodové mísy. Švagr na návštěvu ke mně (a tudíž k dědovi a babičce) přivezl pouze Jakoubka, který se už stačil uzdravit a který naopak fakt, že svůj čas mohu a vlastně i musím věnovat výhradně jemu, přivítal. Nicméně informaci o inkubační době jsem si řádně zapamatoval. A do Prahy jsem o dva dny později jel raději vlakem, ve kterém se stále nachází záchod. Co kdyby…

Jakoubka čeká operace

Musím říct, že s mým drahým synovcem je opravdu legrace. Například, když se rozhodl, že prozkoumá zdravotní stav babičky. „Babi, blinkalas?“ – „Blinkala,“ připustila zezelenalá babička. „Hurá,“ zajásal nesportovně její vnouček, když zjistil, že patrně trpěla přesně tak, jako před několika dny on. Vzápětí sáhl k zásadním krokům, které nelze nazvat jinak, než šikanováním. „On se mnou zachází, jako bych snad byla prašivá,“ postěžovala si oprávněně. Jakoubek si totiž od ní, viditelně zasažen obavami, aby snad nedostal zpátky břichabol a mohl se věnovat oblíbené činnosti – jídlu, držel neuvěřitelný odstup. Šel až do takových detailů, jako bylo odmítnutí kovové lžičky, kterou mu babi přinesla, nebo nahlas vysloveným přáním, že mu večeři mám naservírovat já, případně děda. Bylo mi babičky chvílemi až líto.

Ještě víc jsem ale v pondělí litoval malého Jakoubka. Už to, že se nehrnul dovnitř mezi dveřmi vypadalo podezřele. Babi koukla na nové autíčko, které držel v ruce a vyslovila podezření: „Tys byl u paní doktorky!“ – „Byl a mám kýlu, musím na operaci,“ utrousil pobledlý synovec. „To nevadí, když to přežil Honzík a dokonce strejda Marek, zvládneš to taky. Za pár dní budeš fit,“ odvětila babička, jejíž druhý vnuk Honzík byl na úplně stejné operaci týden před loňskými Vánocemi. Mně překvapila ta logika. Jak, že když to přežil strejda Marek? Copak já jsem nějaký hypochondr, či co? Nicméně pro nás dva to znamenalo, že s naší divokou hrou Na orla budeme muset alespoň na nějakou dobu přestat. Musíme vymyslet něco jiného. Ale jak znám sebe a Jakuba, nudit se určitě nebudeme.

O tom, co jsme vymysleli, zase příště.

Pozdravujte synovce a neteře!

Váš strejda Marek

 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo