Mizející máma PDF Tisk Email
Napsal uživatel Lucie Přibylová   
Středa, 10 Únor 2010 08:48

nedonos_cepickyNěkdy mezi 6 a 9 měsícem se vaše miminko najednou změní. Začne být neklidné, když se mu byť jen na minutku, ztratíte z dohledu, a když po ukolébavce odejdete z pokoje, spustí hurónský řev. Co se mu právě děje v hlavičce a co můžete udělat, abyste zmírnili jeho obavy?

 

Dá se skoro říci, že do půl roku je miminku skoro jedno, kdo se o něj stará, hlavně, že uspokojí jeho základní potřeby a pomazlí se s ním. Mezi šestým a devátým měsícem ale dochází ke zlomu, dítě si zapamatuje tváře „svých lidí“ a když není nikdo v dohledu, myslí si, že zmizeli nenávratně. Takhle malé miminko si totiž ještě neuvědomuje, že když vás nevidí, neznamená to, že jste nenávratně pryč. Neumí si prostě představit, že lidé a věci můžou existovat i na jiném místě než jen tam, kam vidí, proto, když mu zmizíte, si myslí, že už vás nikdy neuvidí a z toho pramení jeho neklid a pláč.

 

Pokud chcete vaší ratolesti „vysvětlit“, že opravdu nemizíte navždy, hrajte s ním při každé příležitosti na schovávanou nebo na kukanou. „Johanka měla strach že zmizím zhruba od 7 měsíců, během měsíce se mi ale podařilo její obavy skoro odstranit a zase klidně usínala. Každý den byl ale skoro celý o schovávání. Schovávala jsem se po celém bytě a volala Kde je máma?. Když jsme byly na procházce s kočárkem, schovala jsem se za stříšku a vykukovala Kuk. A taky jsem jí schovávala třeba dudlík nebo oblíbenou panenku. Pak jakoby jí to v hlavičce secvaklo a od osmi měsíců máme zase klid. Jen někdy ještě pláče v postýlce, ale stačí, abych nakoukla a je spokojená.“ Popisuje hru na schovku Dita.

 

U nás byl největší problém před spinkáním, kdy Adík vydržel dlouho plakat a já u něj musela sedět, dokud neusne. Pak jsem ale po ukolébavce vymysleli hru. Schovala jsem se za dveře a když začal natahovat, jen jsem nakoukla, řekla „Dobrou noc“ a zase jsem zmizela z dohledu. Na další fňuknutí jsem zase nakoukla a „Ať tě blechy štípou celou noc“ a zase šup za dveře. „Fňuk.“ „Když tě budou štípat moc,“ a zase za dveře. S poslední slokou jsem šla pomalu k postýlce „Tak ti přijdu na pomoc“. Potom už jsem Adámka jen pohladila, dala mu pusu a šla do vedlejší místnosti. Když pak ještě chvíli kňoural, jen jsem zavolala, že jsem tady vedle a za chvíli spal. Mizení a objevování mámy před spaním si zapamatoval během tří týdnů a pak už byl klid.

 

Máte i vy nějaké triky, jak překonat období? Poraďte ostatním maminkám.