Zasloužila by pár facek! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 10:09
„Já ti nasekám, uvidíš to?!“, vyhrožuji zlobivé slečně, ve smyslu lepší jedna výchovná, než půlhodinové kázání, které je oboustranně vyčerpávající. Neposlušnost a paličatost se trestá nášupem přes zadek. „Ty už jsi dlouhou nedostal, že jo?“, táže se maminka v šatně a praví, že dokud neměla děti, nikdy by ji nenapadlo uhodit. Dneska má ale po umělém oplodnění doma celkem tři rarachy a zastává názor, že je škoda každé rány, která padne vedle.

Ji samotnou nikdy nebili, ale ona prý byla taky výjimečně hodná. To mě, pokud si vzpomínám, bila jen máma. Honila mne kolem stolu a za trojku o mně jednou i zlomila vařečku. A pak… se mi chodila omlouvat.

Když občas přestřelím, taky ťukám na dveře pokojíku. Stydím se za sebe před vlastní dcerou. Ale to naplat, když vidím, jak mi odmlouvá, lže a vysmívá se mi do očí a koulí to s tatínkem na všechny světové strany, nejraděj bych ji roztrhla.

Občas je ale lepší nic neřešit. Občas je lepší počítat do deseti, občas je lepší se něčeho pevně chytit, ale nesmí to být její krk. Aby si cosi už konečně zapamatovala, mydlila teta svou dceru mokrým hadrem. Asi si ji spletla s psiskem, který se za loužičku smí fyzicky trestat pouze novinami, nikdy rukou. Ale dost možná měla právě ten hadr po ruce, a vztek a zbraň je dosti nebezpečná kombinace.

Děti nejsou obilí

Každá facka, udělena, i zapomenuta ve výchově rozhoduje. Dítě má vzor jak přistupovat k vlastním dětem - jenže, kde je v tom všem bezbranný rodič?

Řešením jsou i vynalézavé tresty. Rodiče, zapojme fantazii. Je zkrátka jasné, že domluvy jsou ztráta času a vymlátit z dětí tvrdohlavost a zpupnost je stejně neefektivní jako chtít po sobě dodržovat novoroční předsevzetí. Chceme být už konečně lepší, chápavější, vstřícnější a víc dětem ve všem naslouchat. A máme dokonce i (občas i po právu) pocit, že tak vážně činíme, jen ty naše děti, to jaksi vidí jinak, či naší dobroty šikovně zneužívají… a jednoho dne se v ryzí sebeobraně z toho novoročního snu probudíme a začneme opět jednat, aby nám ten holomek nepřerostl přes hlavu i autoritou!

Osobně obdivuji všechny, kteří tvrdí, že si na dítěti nikdy nechtěně nevybili vztek pohlavkem. Jsou situace, které si o rázný políček přímo koledují a koledníci také sami přijdou trestu pod ruku. Co by jinak prošlo zdviženým obočím, prásknutím dveří, zakázanými hračkami, počítačem, domácím vězením... ve vypjaté situaci končí slzami a dovětkem: „Já tě varovala!“

A co vy? Uhodili byste dítě?