Jak žijí.. PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Pondělí, 14 Duben 2008 09:40

…maminky po umělém oplodnění
V tomto čísle přinášíme druhou část strhujícího vyprávění maminky, která se rozhodla žít trošku složitější život, než je obvyklé. Zamilovala se do muže, od kterého ji dělila státní hranice, jiný odlišný styl a možnost společně žít. Když se rozhodla rezignovat na svoji kariéru a žít jenom s ním, postavila se jí do cesty příroda. Roky čekání na miminko, měsíce naděje a beznaděje, bolest, když srdíčko náhle přestalo bít a když krok před cílem bylo náhle téměř všechno zmařeno… Takový je život Jindřišky Sandhofen.

Když srdíčko přestalo bít
(V minulém čísle jsme Jindřišku opustili ve chvíli, kdy podstoupila úspěšné umělé oplodnění a ukázalo se, že nosí dokonce dvojčátka)
Na dalším UZV vyšetřeni už oběma miminkům tloukla srdíčka a my jsme byli dojati k slzám… Byla jsem štěstím a pýchou úplně omámená, když přišla studená sprcha. Paní doktorka naznačila, že se jedna "bublinka" zpomalila oproti té druhé ve vývoji a i srdíčko tlouklo pomaleji. Připravila nás na to, že při příští kontrole bude pravděpodobně ťukat srdíčko jen jedno. A za týden to tak skutečně bylo… Sice jsem to obrečela, ale věděla jsem, že je to jev poměrně častý, tzv. syndrom mizejícího dvojčete. A pevně jsem věřila, že pro zbylé miminko, kterému srdíčko tlouklo krásně a i pro mě, je normální těhotenství jednodušší a hlavně - méně rizikové!!


A dál už bude dobře
Od té doby probíhalo celé těhotenství naprosto ukázkově. Miminko rostlo, jak mělo, veškeré testy dopadly výborně (tedy až na vysoký koeficient mého věku, díky kterému mi jinak naprosto negativní triple-test vyšel rizikové! Proto mi byla doporučena amniocentéza, kterou jsem ale po poradě s několika lékaři na základě skvělých výsledku z projasnění šíje a poměrně vysoké rizikovosti tohoto zákroku odmítla). Celé těhotenství mam obrazové zdokumentované jak "zevnitř" (máme obrovskou ultrazvukovou baby-galerii i několik 3D obrázku a video), tak "zvenčí" - fotili jsme s manželem v pravidelných odstupech zaoblující se bříško. A v 15.tt se nám na UZV ukázal v plné kráse náš chlapeček!! Tatínek hned věděl, že to je náš David! Jméno k němu "přišlo" ve snu a připadalo nám oběma krásně internacionální a vyslovitelné na celém světě - což je při našem způsobu života kriterium dost důležité. Nikdy nevíme, kam nás osud zavane.


Pohyby jsem cítila poprvé už v 17. týdnu a od té doby se nás Davídek hlásil stale častěji a se stále větším nasazením! Já jsem kromě běžné nevolnosti a únavy v prvním trimestru neměla nejmenší potíže a celou dobu jsem si těhotenství užívala. Zlepšila se mi pleť, vlasy i nehty a vypadala jsem o 10 let mladší! Cítila jsem se skvěle a dokonce jsem se odhodlala přijmout i dárek manžela a vyrazila v 7. měsíci na profesionální fotohooting! Poslední měsíc mého těhotenství byl ve znamení světového šampionátu ve fotbale, který se konal v Německu. Manžel pracoval denně jako moderátor na Mnichovské "Fén-mili" pro 70.000 diváku v Olympijském parku. Byl ale neustále na telefonu a do "naší" kliniky jsme to měli autem jen několik minut. Na jeho výslovné přání jsme kvůli jeho práci zorganizovali porod v Mnichově. A nikdy toho nebudu litovat.


Davídek se dere na svět
Přesně den před vypočítaným termínem porodu jsem ráno okolo 7 hodiny pocítila bolest, která byla tak nějak "jiná", než všechny ty kopance a stahy, které jsem doposud znala. "A je to tady", pomyslela jsem si a šla se vysprchovat. Stahy přicházely po stále kratších intervalech a okolo 9.00 jsem manželovi oznámila, že si dnes asi bude muset vyžádat volno… Snažil se zůstat v klidu a skutečně si zařídil za sebe náhradu. Okolo 12.00, kdy byly stahy asi po 6-8mi minutách, jsme vyrazili do nemocnice. V porodnici mě přijala asistentka, natočila CTG a poslala nás s manželem do zahrady "chodit". Tak to šlo každé 2 hodiny - stahy byly stale intenzivnější a intervaly mezi nimi se snižovaly. Velice pomalu jsem se ale otevírala. Byla mi nabídnuta PDA a urychlovací injekce, ale tu jsem odmítla, protože jsem se snažila o co nejpřirozenější porod. Když na mě nezabralo chozeni, zkusili jsme metodu klid na lůžku a úspěch se dostavil! Za hodinu jsem se otevřela o 2 cm! Potom jsem se rozhodla pro koupel v krásné porodní vaně s aromaterapií… Asistentka mi nalila do koupele jakýsi olejíček a začaly se dít divy! Stahy byly téměř nepřetržité a jejich intenzita téměř k nevydržení - i CTG ukazovalo jejich extremní intenzitu. Během 50 minut jsem byla otevřena k porodu, tedy na 10 cm! Byla mi doporučena PDA, protože mi bylo oznámeno, že jsem sice otevřená, ale miminku se ven ještě jaksi nechce, a že se musím šetřit, protože budu potřebovat sílu ve finále na tlačení. Ve 23.30 jsem dostala PDA, poté mi odtekla plodová voda a na monitoru se nám začaly zhoršovat srdeční ozvy Davídka! Asi po půl hodině, kdy se CTG stale zhoršovalo, přišel pan porodník a najednou začaly události nabrat úžasné tempo! Sál byl najednou plný personálu a přístrojů. Porodník mi sdělil, ze CTG je "patologické". Musím tlačit, jak to jde, lékař pomůže vakuovou pumpou a dvě porodní asistentky mi ještě budou tlačit na břicho a pomohou manuálně! Dítě musí v co nejkratší možně době ven! Jen periferně jsem přitom vnímala, jak si manžel, který byl celou dobu po mém boku, dal ruce před obličej.

 

 

 

Boj o Davídka
Ptala jsem se doktora, kdy mam začít tlačit a on řekl, že klidně hned a já jsem se okamžitě chytla provazu nad sebou, sebrala všechnu sílu, krátce zaťala zuby a zatlačila... a na to vyjela hlavinka (ani nestačil tu pumpu pořádně zastrčit...) Davídek měl 2x šňůru okolo krku, proto nám nešel ven! Stahy ho tlačily dolů a šňůra ho táhla zpátky!! Ramínka nešla také hned, musela jsem ještě 2x zabrat, ale pak byl konečně venku!! Měli jsme o něj s manželem šílený strach! Ale byl hned v pořádku, položili mi ho na bříško a on se mi vyšplhal až k hlavě a pohladil mě. Narodil se přesně v den terminu, asi půl hodiny po půlnoci. A samozřejmě, že je to nejkrásnější miminko na světě!
Doktor mě pak ještě hodinu šil a spotřeboval na mě 3 sady šitíčka. Byla jsem vyčerpaná, ale neskonale šťastna a pyšná! Manžel mezitím asistoval u vážení, měření a koupaní Davídka. Potom si ho oblekl a zabalil a sedl si s Davídkem v náruči ke mně. Konečně jsme si mohli v klidu vychutnat ten krásný okamžik ve třech!


Přikládat k prsu jsem začala okamžitě po porodu a třetí den se mi spustilo mléko a protože vše probíhalo bez komplikací, byli jsme propuštěni domu. Pyšný tatínek si pro nás přijel a odvezl nás do krásně uklizeného a vyzdobeného bytu. Doma vše proběhlo hladce a až na mé menší poporodní komplikace (poporodní hematom, který musel byt operativně odstraněn) jsme se každým dnem stale více všichni tři sžívali…
Asi měsíc po porodu jsme s malým Davídkem konečně vyrazili domů, do České republiky. Celá rodina a zejména dědeček se už malého přírůstku nemohli dočkat! Bylo také nutno vyřídit veškeré dokumenty tykající se státního občanství (David má jak české, tak německé) včetně překladu rodného listu. Porodem v Německu se situace sice poněkud zkomplikovala, ale jsem ráda, že jsem se pro tuto variantu rozhodla.
David je obrovským obohacením našeho života a nějak si vůbec nedovedeme představit, že bychom o tuto nádhernou životní zkušenost měli zůstat ochuzeni. Jsme velice vděčni osudu, přírodě, lékařům, medicínskému pokroku a vědě, že nám bylo umožněno zázrak zrození nového človíčka tak detailně od samého začátku sledovat a doprovázet.

Příběh Jindřišky můžete sledovat každý pátek na www.mojerodinaaja.cz