Deník strejdy Marka 4 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Čtvrtek, 10 Září 2009 00:02

Jakub a já (3)

 

Nic proti rodičům, ale deníků pyšných otců a matek jsou plné časopisy. A přitom role strýčků a tet je pro zdravý vývoj dítěte minimálně stejně důležitá.

 

 

Nevěřil bych, a neříkám, že mi to vadí, jaký bude mít tato rubrika ohlasy. Zejména v naší rodině. Zdá se totiž, že se někteří její členové v mém vyprávění oparvdu poznávají. Jen babička si při minulém telefonickém rozhovoru trochu postěžovala, že jí líčím v nepříliš dobrém světle. Zvlášť, když jsem připomněl její větu, že jsem byl hezký jen do šesti let. Prý ji kvůli tomu po přečtení minulého dílu vynadala její sestra – moje teta.

 

Tragédie s nočníkem

Mimochodem, vůbec není na škodu vytáhnout ze skříně některé rodinné kostlivce. Alespoň se na základě starých vzpomínek můžeme zodpovědně rozhodnout, koho lze bez obav přizvat k Jakubově výchově.

Tak například, když se učil chodit na nočník. „Jen, aby to nedopadlo, jako když jsi učila Marka,“ prohlásil ke babiččině zděšení děda. Ostatní členové rodiny okamžitě zbystřili pozornost. „To si nemůžeš pamatovat, jak ti matka spálila zadek,“ pokračoval děda. „No co, měl jsi železnej nočník a protože sis na něj moc hezky zvykal a já nechtěla, aby tě studil, tak jsem ti ho trošku nahřála. A tenkrát jsem to trošku přehnala,“ hájila se babička, zatímco můj vlastní otec pronesl cosi na způsob, že to bylo spíš proto, že vždycky chtěla, abych byl ve všem první a takhle to dopadlo. Prý jsem k jejich zděšení ještě několik měsíců zdrhal, jakmile se ke mně někdo přiblížil s nočníkem. Nicméně postupem času jsem zřejmě zapomněl, protože, co má paměť sahá, vykonávám potřebu řekl bych klasickým způsobem. A jeikož současné nočníky nebývají z kovu a Jakub byl za každý úspěšný pokus hlasitě chválen, uspěl v této činnosti na výbornou doslova se zdravou prdelkou.

 

Jak jsme dělali bábovičky

Když jsme u té výchovy, přimlouval bych se za to, aby se na ní podílela obě pohlaví rovnoměrně. Na Jakubovi je totiž vždycky vidět, když ho něco naučí ženská polovina rodiny.

Chcete příklad? Tady je. Kubík to občas trochu přehání s čistotou. Zvlášť, když nutí babičku, aby mu kousky čokolády laskavě dávala sama do pusy, protože on by měl špinavé ručičky. Vinu bych viděl v ženské nedůsledné výchově. Stačí přece svěřit dítě na chvíli mně. A pustit nás na pískoviště na zahradu.

Půjdeme dělat bábovičky?“ zajásal Jakub, zatímco jeho matka se záhadně usmívala. „Jasně, tak pojď, podej mi formičku, kterou chceš,“ souhlasil jsem. „Já nemůžu, já bych si ušpinil ručičky,“ pravil můj drahý synovec, zatímco jsem přísným pohledem zastavil babičku, která s tím, že zase došlo na její slova, chtěla bábovičku udělat sama.

Rychle jsme se dohodli a k všeobecnému údivu přihlížejících žen sáhl po chvíli Kuba po lopatičce (s dlouhou rukojetí) a postupně mi plnil jednu formičku za druhou. Mimochodem, měli jsme je hezčí, než babička. Byl jsem jen neústupný. Přece nebudu dělat bábovičky sám. Ještě bych si zašpinil ruce.

 

Lekce pro sestřenici

Bohužel jsem především z časových důvodů do Jakubovy výchovy nijak zásadně nezasáhl. Vzhledem k tomu, že mi bylo zakázáno, abych ho učil chodit s rukama v kapsách. je vrcholem mého pedagogického působení zdánlivá drobnost. Když byl menší, naučil jsem ho skákat na klíně a skandovat: ´Kdo neskáče, není Sparťan, hop, hop, hop.´ Připouštím, že jsem to tak trochu bral i jako drobnou škodolibost vůči svému švagrovi, který je fanouškem hokejových Pardubic. Kuba si to pamatoval báječně dlouho.

Ale zpět k výchově. Naprosto fatální je v této oblasti ženská naivita. Třeba sestřenice Radka. Ano, má sice červený diplom z medicíny, ale právě na písku předvedla klasické Watterloo. Kuba byl o příjezdu svého vzdálenějšího bratrance informován. A jako vždy z toho neměl moc velkou radost, protože se poněkud neochotně dělí o hračky. V Adamově případě nedělá výjimku. Také póza, kterou zaujal hned po příjezdu příbuzných, nevěstila nic dobrého. Stál na písku a dlouhé minuty se zachmuřele díval do sousedovic zahrady. Pro nás muže jasný signál, že si nepřeje být vyrušován.

Ne tak pro sestřenici. Přiblížila se ke Kubovi a pravila (pozn. autora: citace je doslovná, jak jistě pochopíte, nedá se na ni zapomenout): „Ahoj, Jakoubku. My jsme se přišli s Adámkem zeptat, jestli si tady s tebou můžeme hrát.“ Odpověď si lze naopak zapamatovat velmi snadno. Měla jen jediné slovo: „Ne.“

 

Jak jsem si šplhnul

Moc mě to tenkrát pobavilo. Ohlídá si své teritorium. Je to prostě chlap. A umí se i pořádně ozvat. Jako když jsme se dívali na jeho oblíbený televizní pořad - Kouzelnou školku. Můj synovec usedl vedle mě, aby mne, totálně tímto pořadem nepolíbeného diváka, informoval, kdo je kdo a komu fandí. Ženy samozřejmě neměly nic jiného na práci, než se věnovat tak s prominutím nudným tématům, jako kolik stály kalhoty a jestli může Jakub pít oslazený čaj. Čekal jsem, co bude. Po chvíli se po mém boku kdosi zavrtěl a pravil: „Ticho.“ A vzápětí svou informaci doplnil: „Chci se dívat.“ Musím říct že pohledy, které se na něj v tu chvíli upřely, stály za to.

Ostatně i já jsem se během toho odpoledne dočkal jednoho velkého triumfu. To, když se sestra zmínila, že se s některými hvězdami Kouzelné školky znám osobně. „Představ si, že strejda Marek zná Michala. A dokonce se kamarádí s Majdou! A když budeš hodný, tak až za ním pojedeme do Prahy, tak tě vezme s sebou do televize.“ Dlouho jsem si tak u svého synovce nešplhnul.

Tak zase za měsíc. O trochu zvážníme. Probereme si Jakubova traumata.

 

Strejda Marek

Aktualizováno Čtvrtek, 10 Září 2009 00:06
 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo