Porodní nádor PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 08:52

„Jejda maminko netlačte, ještě máme na sále jinou maminku,“ nabádala mladá sestřička rodičku. Bylo jí sotva dvacet a jako příkladná prvnička se i chovala. Stáhla nohy k sobě a mě do sebe. Nutno připustit, že mne tím dosti naštvala, neboť jsem hodlala rychle vypadnout, což mi nebylo umožněno. Není divu, že jsem se během další půlhodinky šprajcla a když pak máma ležela na koze, přirozenému porodu jsem trucovitě odolávala. Přestože jsem si poučena mateřskými radami přísahala, že sama nechám všemu volný průběh, syn byl jiného názoru.

Rodila jsem loni v létě. Po deseti hodinách mne rychle převeleli na sál a objevila se známá tvář mého porodníka. Upozornil mne, že dosud vše běželo hladce, ale díky slabému tepu miminka musím porodit už nyní. Byla jsem napíchnutá epidurálem a vnímala stahy, ale ať jsem se snažila sebevíc, nepodařilo se mi tlačit tak, abych dítě vypudila ven. Vždyť já ho nedokážu porodit! Byla jsem k smrti vyděšená, děťátko bylo správně otočené, ale slabé stahy jej nenutily postoupit a v porodních cestách mu začínalo být úzko. Držela jsem se zuby nehty v klidu a snažila se spolupracovat s lékařem.

Ten mi v krátkosti vysvětlil, že bude muset pomoci děťátku ven manuálně. Nechtěl mne příliš strašit a vzápětí do mne nějakým způsobem zavedl kleště. Hlavně, ať je celé, říkala jsem si, měla jsem kdo ví proč šílené představy, že ze mne bude dítě tahat po kouskách. Věděla jsem, že ačkoli jsou kosti novorozence pružné, ale slyšela jsem, že si miminko může cestou ven vykloubit ramínko a při těžkém porodu dochází dokonce i ke zlomeninám! Před očima se mi míhaly děsivé scénáře a do uší mi zněly pokyny lékaře. V polovině úsilí jsem zpanikařila a rozplakala se. „Já to nedokážu. Tolik bolesti sotva se narodí.“

Připadalo mi jako nekonečné, než se Kristiánek poprvé rozkřičel po sále. Musel nejprve nabrat dech. Opatrně jsem ho k sobě tiskla, zatímco lékař stříhal pupeční šňůru. Byl celý, nic mu nechybělo, byl tak droboučký, promodralý, s hlavičkou posetou mapou prasklých žilek. Docela vzadu se mu ale vytvořil podivný hrbolek. Lékař se dušoval, že miminko je zcela v pořádku a boulička ho vůbec nebolí a neohrožuje na životě. To samé mi potvrdil i pediatr. Já sama jsem se ale hrbolku bála dotknout a pevně doufala, že veškerý ten stres z porodu se neodrazí na mateřském mléce.

Až později, když jsem studovala, co byla ta divná měkká boule zač, jsem pochopila, že jsme měli štěstí. Byla jsem také lékaři vděčná, že použil termín boulička. Jednalo o porodní nádor v místě, které jako první sestoupilo do porodních cest. K našemu štěstí to nebyl obličejík. Nakonec se ale boule rychle vstřebala a přes všechny útrapy vyrostlo z našeho Kristiána zdravé a hbité batole.