Měla přirostlou placentu PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 08:39

Kdybych věděla, že měla moje matka přirostlou placentu k děloze, asi bych trvala na císařském řezu. Třetí dobu porodní, porod placenty, bych si nepamatovala… „Každý porod je jiný,“ říkají obyčejně ženy, které darovaly život hned několikrát. Při jednom porodu měly křížové bolesti, další byl tak překotný, že takřka porodily v taxíku a jindy dítě uvízlo porodních cestách přidušené pupeční šňůrou. Ať už váš porod probíhá jakkoli, je jiný a je váš. Všímejte si ovšem, jak porodila vaše matka, abyste věděly co vás čeká a čeho se vyvarovat. Seč to nemusí být vždy pravidlem, je velká pravděpodobnost, že jste zdědila nejen genetické dispozice XX.

Stav placenty lze již dnes metodami moderní medicíny poměrně uspokojivě odhalit. Porody po termínu jsou na placentě takřka závislé, jelikož dítě stále roste, porodní váha se zvětšuje a placenta už nemusí dítě dostatečně vyživovat. Lékaři proto s porodem neradi otálejí. Přenášela jsem rovný týden, ale než přišla na řadu vyvolávací injekce, která prý porod sice urychlí, ale také více rozbolí, syn se hlásil na svět sám. Pravda neměl na spěch. Od rána mne podivně tlačil podbřišek a v deset večer se pak přihlásily první bolesti, které manžel začal aktivně sledovat. O dvě hodiny později se v kalhotkách objevily stopy krve, a tak jsme vyrazili na cestu. V porodnici nás ale ujistili, že do rána zcela jistě neporodím a podivovali jak je možné, že nerozpoznám poslíčky. Hospitalizaci jsem odmítla a vracela se ponížená domů. Poslíčci, jak jsem nyní věděla, ovšem neodcházeli, byli u mne stále věrní hosté, celou noc. V šest ráno mi vygumovali mozek a na manželovo naléhání jsem se odhodlala k druhé návštěvě porodnice.

„Můžete prosím chvilku počkat,“ žadonila jsem přerývaně, abych poslíčky rozdýchala. Sestra mne však odpálkovala, že doktor potřebuje provést vyšetření právě, když to nejvíc bolí. Po prohlídce si nás už v porodnici nechali. Přestože jsme zaplatili příslušný obnos a zúčastnili se povinného promítání černobílého němého snímku z let sedmdesátých, (kde jsem se mimo jiné v osmém měsíci těhotenství dozvěděla, jakým zázrakem jsem otěhotněla), zůstali jsme s manželem na jedné z průchozích „hekáren“. O dalších osm hodin později mi nekontrolovatelně a zcela volně začaly téct slzy, čímž jsem pohoršovala sestry, chodící po půlhodině kontrolovat srdeční pulz miminka. Přestože, bych dala ruku od ohně, že žádný z nich ještě nerodila, všechny do jedné, věděly o porodní bolesti víc než v danou chvíli já. Připadala mi nekonečná…

„To vás ještě nemůže tak bolet,“ trvala na svém porodní asistentka, při dalším z mnoha vyšetření. „Ježíš, vy jste si mohla doma ještě poklízet…“ pravila s převahou. Nebyla jsem stejného názoru, po pravdě mne právě svazovaly do kozelce křížové bolesti, proto jsem jen letmo odkývala a nechápala, proč mne ti poslíčkové, či co to je, tak intenzivně bolí a proč se sakra v několika minutových intervalech vrací. „To nejhorší teprve přijde,“ uklidňovala mne sestra. „Počkejte až vám píchneme vodu!“ A tak jsem čekala až přijde to nejhorší…

Kohoutek mi pustili velkou jehlou, která se zapíchla do mých útrob zhruba hodinu později. „Pusťte tatínka domů, maminko, podívejte jak je unavený,“ přemlouvaly mne sestry, kterým v úzké průchozí místnosti polospící otec docela překážel. „Bůhví, jestli porodíte ještě dneska,“ pravily odměřeně. Probuzený manžel se zmateně bránil a ukazoval na graf přístroje, který zvěstoval další stah. Neměl konce a navazoval bratříčkem.

Přes nezlomitelnou jistotu sester se v pět večer objevil v lítačkách primář. Sestřička před minutkou zmateně odběhla a s ní přikvačilo v zápětí celé procesí. Byla jsem ráda, že nepřišli před chvíli do vany, kde jsem s nahým tělem velryby upadla do horké vody, ve které mi bylo ještě hůř než předtím. Litovala jsem však, že nepřišli ráno, ani v poledne, když jsem je prosila o epidurál a dozvěděla se, že anesteziolog je toto času hospitalizován v téže nemocnici a posílá mi balón. Nedocházelo mi, jak může mít krajská nemocnice pouze jednoho anesteziologa a začala doufat, že nemají jen jednoho porodníka.

Ten můj, ten pravý a skutečně jedinečný stál právě ve dveřích a zvěstoval mi, že bude třeba císařského řezu, jelikož dítě má slabší ozvy. Z posledních sil jsem vidině skalpelu unikala: „Kdybych mohla jen na půl hodiny nabrat sílu, usnout,“ prosila jsem „určitě bych se uvolnila a dítě pustila ven.“ Lékař zacvičil obočím a nechal mi napíchnout žílu jakýmsi zázračným roztokem. „Rozčiloval se, proč ti ho nepíchli už před dvěma hodinami,“ šeptal mi probuzený manžel a já se pozvolna propadala do zvláštního neosobního spánku, ze kterého mne probouzely bolesti, které splývaly do jedné, nebyla jsem schopná zaznamenat ani pravidelnost, ani intenzitu, až na jednu, která se ze mě tlačila ven.

Nikdy bych si nemyslela, že něco takovém v dospělém věku řeknu nahlas, ale udělala jsem to: „Chce se mi tlačit,“ vydechla jsem vyděšeně. Zdálo se, že slova zapůsobila jako zaklínadlo. Ihned jsem měla mezi nohama ruce nové směny. „Vždyť vy rodíte…“, pravila nadšeně a zvedala mne, aby mne převedla na porodní sál. Otce běh okolností zmohl, a tak se v hekárně zapomněl a byl přivolán k desetiminutovému porodu, který proběhl bez komplikací. Bylo více než zjevné, že naše dítě nebude trpět klaustrofobií, protože v porodních cestách se zdrželo asi stejně jako zátka šampaňského. Oddechla jsem si. Dítě mi zdálky ukázali a pak si ho společně s otcem kamsi odvedli. Čekal mne porod placenty, nejobtížnější záležitost, kterou jsem dosud zažila…

„Musíme provést resekci,“ prohodil lékař k žákyňce, když se placenta neměla k odloučení od dělohy. „Rychle, rychle!“ pobízel dívku, aby podala desinfekci. Ta mi pilně polila rozevřené genitálie a primář stačil jen zaúpět: „Tam NE! - Na rukavice…“ dodatek: Ty trdlo spolkl, odkašlal si a pak do mých bolavých útrob vložil ruku a počal mi způsobovat další bolest. „Nechte mne vydechnout…jen chvilku,“ naříkala jsem a poprvé za čtyřiadvacet hodin jsme propadal hysterickému záchvatu, jelikož bolest prováděna kdesi hluboko ve mně, mne přiváděla do mdlob. „Nemáme čas…“ hartusil doktor „to se musí udělat rychle.“

Malého, kterého při šití manžel přinesl jsem příliš nevnímala, zřejmě ani on mne, protože, když mi ho otylá vrchní neurvale cpala k prsu, mžoural a netušil, co se od něho očekává. Vedle potu mne zalily i výčitky svědomí. Kdybych tak vehementně neodmítala skalpel, malý by se nemusel mačkat v porodních cestách a já bych si šokující porod placenty milosrdně nepamatovala. Na druhou stranu, bez narkózy se kdysi řešily i samy císařské řezy. Porodní báby měly možná více empatie pro své ovečky, než dnešní porodní asistentky, ale zato málo možností jak krvácející ovce zachránit. Byla bych jedna z těch, které nepřežily.