Streptokoky pro dva cvoky PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 08:20
„S tou harmonií už to vážně přeháníš…“ sykla jsem na manžela, který mne podaroval svým druhem streptokoka, zrovna v době svátků. Jen co jsem dobrala svá antibiotika, už jsme si to společně pendlovali k obvodní. Znovu. „Vy jste pořád nemocní,“ zanaříkala sestřička, jen co nás uviděla v čekárně. „A oba! To se obyčejně nestává.“ Manžel ztěžka odvětil, že holt musíme být alespoň v něčem neobyčejní a pak se poslušně podrobil dalšímu výtěru mandlí. „Ale vy se mi bráníte…“, mávala pak i mně lékařka přes nosem vatovou špejlí. „A já koukám, že tam máte i čepy,“ mudrovala. „Zase jsi v něčem lepší,“ sondoval zpoza rohu namáhavě manžel, ale já ještě hnisavější angínu než hnisanou nepovažovala za úspěch. „No tak dáme zase antibiotika, a o tyhle se pak s manželem podělíte…“ spisovala si paní doktor recepis.

„Tak to vidíte, a první angínu v životě jsem dostala teprve po porodu,“ polkla jsem, přičemž se mi jako obyčejně zalily oči slzami bolesti. „Ale to už je nějakých let,“ přizvukoval manžel. „Ale jak teď máme, paní doktorko, uchránit to dítě?“ Odbornice bezmocně pokrčila rameny a byla by nás jistě ráda viděla už venku z ordinace, jelikož neřád streptokok byl vysoce infekční. „To víte, dceři se loni v létě vrátil i třikrát,“ pravila s ohledem na manžela, který měl koka zažraného hluboko jak špínu v tři dny nošených v ponožkách. „Nesmí po vás nic jíst a neměl by ani dýchat stejný vzduch…“

Oboje se jevilo jako vážný problém. Vzhledem k velmi rychlému nástupu nemoci a propuknutí nesnesitelně nepříjemných příznaků jsme museli jednat svižně. Dítě jsme pod lehkým tlakem evakuovali na prázdniny k rodičům, rovnou od stromečku a denně se ujišťovali, že po cestě a první noc pobytu zvracel jen protože mu nesedla dědečkova jízda, zato si sedly hleny školkové rýmy. „Zvracení je často průvodním jevem nemoci, ale pokud to od vás nedostane do tří dnů, pak si nemusíte nic vyčítat, nemá to od vás…“, uklidňovala nás lékařka v ordinaci a my opatrně sdělovali opatrovníkům, že pokud malého po inkubační době nezačne skutečně příšerně bolet v krku, pak je mimo podezření. V tuto variantu jsme po pravdě pevně doufali, jelikož v opačném případě bylo téměř vyloučené, že by vánočního streptokoka nedostali všichni.

My s manželem doma po čas svátků v dobré i ve zlém pokořili Akumulátora. V prvních třech dnech, než zabral penicilin, jsme se stihli i modlit, abychom jsa infekční nenakazili i psisko, které nám dělalo po celou dobu neotřelou společnost. Přestože se tvrdí, že spí blechy na člověka nejdou a lidské bacily nejdou na psa, máme poněkud opačnou zkušenost. Jenže nebyla jiná volba, na nezvyklých, prodloužených prázdnin u dědy a babičky by pes prožíval totální frustraci z odložení, na druhou stranu nebyl sám… „A kdy už si pro mne přijedete?“ ujišťoval se i malý Kraken, než se zadaptoval: „Kdy už budete zdraví?“, naléhal oddělen na sta kilometrů od rodičů, ale především nových počítačových her. „Už brzo,“ dodávali jsme a vzájemně si přitom foukali modřiny po krevních testech a pendeponu.

Poprvé jsem anginu dostala po porodu, letos po osmi letech jsem nedobrovolně darovala krev a poprvé letos jsme zaplatili necelou tisícovku za návštěvu lékaře a recepty. Nebylo je ale bohužel takřka kam donést, všechny lékárny včetně pohotovostních měly inventuru a my jak feťáci, před veřejnými záchodky stepovali před pohotovostní lékárnou a doufali, že se otevře. Otevřely se i peněženky. Zdraví se letos pěkně prodraží.

Tak pozor na potvory bakterie, které na nulu vybíjí životní baterie!