Táta u porodu? PDF Tisk Email
Středa, 10 Červen 2009 21:40

To je otázka, kterou probírá každá nastávající maminka. Většina žen chce okamžik zrození prožít s partnerem, muži ale často váhají. Zeptala jsem se proto několika maminek, jak to bylo u nich.

„Manžel u porodu byl.“ Vypráví Simona. „Ale přesvědčit ho nebylo jednoduché. Je totiž starší ročník, má už odrostlé děti, které se narodily v době, kdy sice možnost táty u porodu byla, ale nebyla moc využívána. A tak jsem ho musela neustále přesvědčovat, jak je pro mě důležité, aby tam se mnou byl, podržel mě, pomohl, že je pro mě zkrátka nepostradatelný a pokud se odmítá zúčastnit něčeho tak důležitého, je to pro mě důvod k rozchodu. Trochu jsem se bála, že se opravdu kvůli tomu rozejdeme, ale nakonec souhlasil a po narození Patrika dokonce plakal. Celou dobu mi byl úžasnou oporou, ještě teď, dva roky po porodu si o něm občas povídáme a později mi i přiznal, že by byl hlupák, kdyby tam se mnou nešel, že to bylo to nejkrásnější, co zažil.“ Usmívá se Simona.

Karolína naopak u porodu chtěla být sama. „Nějak jsem si neuměla představit, jak mě upocenou a hekající, uvidí manžel. Navíc mi kamarádka vyprávěla, že její muž o ni po porodu ztratil sexuální zájem a museli vše řešit v poradně. Manželovi to bylo tak nějak jedno, ale když se přiblížil termín porodu a kamarádi do něj ryli, jestli u toho bude a vyprávěli mu, jak úžasný je to zážitek, začal mě přemlouvat. Nakonec jsme se domluvili, že uvidíme podle situace. A nakonec mi to vlastně bylo jedno, měla jsem co dělat, abych během 18 hodinového porod u vydržela bolesti a ke konci mi byl velkou oporou. Byla jsem nakonec ráda, že tam byl, povídal si se mnou, hladil mě, dával mi napít, utěšoval mě, nechal si nadávat.. U porodu našeho druhého mimča ho chci znovu.“

„To že má přítel strach z doktorů, vím už od začátku.“ Vypráví Zuzana. „Vlastně mě ani nenapadlo, že by k porodu nešel a zkrátka ten strach nepřekonal, zvlášť, když nepůjde o něj. Jenže jsem celé těhotenství poslouchala, že se obává, že se mu udělá zle a že se tam složí. Už mi s tím lezl na nervy, co jsem měla říkat já, která bude prožívat bolesti a rodit? Jindra je jinak skvělý chlap, ale ta jeho hrůza z doktorů je fakt šílená. Nakonec jsem mu řekla, že ho u porodu nechci a jemu se ulevilo. Nabídla se mi moje o 12 let starší sestra, která porodila už tři děti a byla to vlastně prima dámská jízda. Bolesti jsme zaháněly smíchem a na její hlášky typu „Hele, když sis zlomila nohu, jak jsi spadla z kola, tak jsi tak nekvílela, takže klídek jo, nebo ohluchnu.“, si pamatuji dodnes. Díky ní vzpomínám na 14 hodinový porod, ještě ke všemu ukončený kleštěmi, s úsměvem. A jestli se rozhodneme mít další dítko, mám už jasno, koho budu mít u sebe. A Jindra? Ten čekal za dveřmi porodnice. Ségra mu malou přinesla ukázat se slovy „Tady máš ten zázrak poseroutko.“ No zkrátka takový porod bych přála každé mamče.“ Směje se Zuzana.

Partner u porodu je podle porodníků i psychologů, přínosem, ovšem za určitých podmínek. Samozřejmostí je, že by tam neměl být z povinnosti, to tam moc platný není. Porodníci také nemají rádi horlivé taťky, kteří pořád fotí, pořád se na něco ptají a nejraději by si dítko sami odrodili. Zbytečně se motají pod ruce a na porodníky působí stresově. Pokud váš partner nemá rád krev, vezměte si ho sebou jen na první dobu porodní. Samotný porod pak může strávit ve vedlejší místnosti a vrátit se až bude miminko na světě. Je to určitě daleko lepší než aby ho museli lékaři křísit.

Měla jste u porodu partnera nebo třeba kamarádku? Jak vám pomohli?

Aktualizováno Středa, 10 Červen 2009 21:45