Deník strejdy Marka II PDF Tisk Email
Středa, 03 Červen 2009 20:35

Jakub a já (2)

Nic proti rodičům, ale deníků pyšných otců a matek jsou plné časopisy. A přitom role strýčků a tet je pro zdravý vývoj dítěte minimálně stejně důležitá. V první díle jsem se věnoval prenatálnímu stádiu. Ale s tím je konec. Dnes své vyprávění začínám ve chvíli, kdy byly Jakubovi necelé dva měsíce. Venku chumelilo a přede dveřmi byly Vánoce.

Na to, že se přímo na Štědrý večer odehrálo cosi klíčového, jsem pravidelné čtenářky (a čtenáře) upozorňoval už minule.

Proč mě nenávidí?Naposledy jsem Kubu viděl, když mu byl týden. Od té doby jsem se o něm dozvídal pouze při svých pravidelných bilančních telefonických rozhovorech se svou matkou, která si teď pochopitelně začala říkat babička. Kdybych jen tušil, jak dopadne setkání číslo dvě! To skončilo po pár vteřinách. Můj synovec totiž jen chvíli poté, co jsem se na něj naklonil a promluvil na něj, propukl v doslova nelidský řev. A nic ho nedokázalo utišit! Každému strýčkovi, který tohle zažil, jistě nemusím vyprávět, jak jsem se cítil. V duchu jsem v rychlosti probral, kdy naposledy jsem se holil, nechal se stříhat, prostě snažil jsem se najít důvod, proč se mě to dítě tak vyděsilo a proč mě tak nenávidí. Jiné vysvětlení jsem pro chování řvoucího mimina, které se zmítalo v křečích, neměl. Ve chvíli, kdy sestra s dědou mířili k dětskému lékaři, jsem se smiřoval s tím, že je ze mě vyvrhel.

Ošidné prdíky

Vysvětlení bylo prosté. Jakub měl prdíky a bříško jej zřejmě nejvíc bolelo ve chvíli, kdy jsem na něj poprvé v životě promluvil. To alespoň tvrdila jeho matka. O tom, že by se mě snad lekl, prý nemůže být ani řeč. O dva dny později jsem se nechal přemluvit a odvážil jsem se na Kubu promluvit podruhé. To už bylo ve chvíli, kdy se mi sestra svěřila, že naprosto stejný záchvat dostal ve chvíli, kdy viděl tetu Štěpánku. A ta je podstatně hezčí než já.Když jsme u prdíků, stejně to my chlapi máme v životě těžké. Teď Kubíka po každé dělové ráně všechny přítomné ženy chválily až do omrzení. Ale když se něco podobného stane nám, dospělým mužům? Zjistili jsme, že máme bohužel s dědou i švagrem stejné zážitky. Babička, má vlastní matka, dokonce změnila svou větu, že dítě by si správně mělo po každém jídle odříhnout, na „mimino by si mělo atd.“ Kdo se v tom pak má vyznat?

Je to definitivně Jakub

Mimochodem Vánoce byly vůbec plné překvapení, především pro babičku. Její šok v momentě, kdy mi Jakuba svěřila sestra Regina do náruče, byl naprosto nehraný. Vysvětlila ho tím, že, kulantně řečeno, nepatřím v rodině mezi nejšikovnější a tudíž není možnost, že mi dítě vypadne z ruky, zcela vyloučená. Ale pochopitelně jsme to s Kubou zvládli.Já jsem zase zjistil, jak důležité je mít venkovní teploměr. Sestra totiž kdesi objevila, že dítě může být venku jen do minus čtyřech stupňů, a tak jsme podstatnou část Vánoc trávili pravidelnou kontrolou teploměru, jelikož denní teploty kolísaly přesně na této hranici. Kuba nejlépe usínal na mírně zledovatělé vesnické cestě. Nevěřili byste, ja skvělá věc je neudržovaná vozovka. Zatímco na rovném chodníku mimino koukalo a natahovalo, jakmile jsme sjeli na silnici, byl klid.Čekalo na mě i jedno definitivní vystřízlivění. Na mou otázku, zda to dítě ví, že se nemá jmenovat Jakub, ale Jarmil, jak jsme se to ostatně půl roku učili, mi bylo sděleno, že mu to ještě neřekli. Pochopil jsem, že má v rodném listě opravdu zapsáno Jakub. Jak moc byli sestra se švagrem prozíraví, se ukázalo o dva roky později, když jménem Jarmil pojmenovali jejich sousedi svého psa…

Boj o první slovo

Nerad to říkám, ale první část života synovce je pro strejdy naprosto diskriminační. Nemohou se totiž zcela logicky zúčastnit soutěže o první slovo. Zatímco zbytek rodiny usíná s nadějí, že už zítra malý řekne máma, bába, děda, teta či táta, nám strejdům nepomůže ani návštěva ušního lékaře a preventivní vyčištění uší. Nebo znáte dítě, které řeklo jako první strejda? Jak už to v takových prestižních chvílích bývá, nepomohl ani můj pozměňovací návrh, v němž jsem doporučoval, zda bych nemohl být po přechodnou dobu označován jako ďáďa Marek, vždyť ruština, z níž toto označení pro strýčka pochází, bylo donedávna v Čechách druhým mateřským jazykem. Neuspěl jsem a popravdě řečeno, vůbec nevím, co vlastně řekl poprvé. Myslím, že to není tak důležité. Jenom si matně vzpomínám, jak se v této souvislosti jednotliví členové rodiny navzájem obviňovali z podvodů a naznačovali, že vítěz(ka) trpí částečnou hluchotou. Jak dětské!

Byl to podraz!

Ale ani postupem času jsem na tom nebyl o mnoho lépe, stejně jako další tři další strejdové. Pro všechny ostatní muže s výjimkou svého otce a dědy, měl Jakub jednotné označení „pán“. Nerad to říkám, ale byl v tom některými členy rodiny podporován. Soudím tak podle toho, kdo se nejvíc smál v momentě, kdy na na dobře míněnou otázku: „Kdopak to přišel? To je přece strejda Marek!“ odpověděl jedním slovem: „Pán!“ Stejně tak, jako když kolem projel soused s traktorem. Takový podraz! Musím říct, že mě neobměkčil ani fakt, že stejně čas od času tituloval i svého vlastního otce.Ovšem byla tu jiná soutěž. O první úsměv. Můj drahý synovec s nimi šetřil. Přesněji řečeno, jakmile se k němu na dohled připlížil někdo s fotoaparátem v ruce, neomylně změnil úsměv od ucha k uchu za jakýsi křečovitý škleb. V poměrně obsáhlém fotoarchivu z prvních měsíců jeho života smějící se Jakuba bohužel nenajdete.Ale to už se začala naplno projevovat Jakubova životní úchylka. O ní ale až zase příště.

Strejda Marek

Aktualizováno Středa, 03 Červen 2009 20:51
 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo