Zaměstnání PDF Tisk Email
Středa, 27 Květen 2009 21:11

Návrat po mateřské, vlastně pardon, po rodičovské dovolené do práce, to je tedy dílo! Směs očekávání, obav, rozpaků a pokusů o hledání vlastního sebevědomí...

Přišel mi dopis od ředitele: „Dostavte se laskavě k projednání záležitostí vašeho nástupu do práce ….. „

Jo dostavte se! Říďovi se to píše, jenže já mám na krku malého tříletého ďáblíka, kterého mohu

a) buď nechat napospas mé matce, což se neobejde bez problémů, protože si bude muset vzít dovolenou ze svého zaměstnání,

b)nebo tátovi, což zjevně vyvolá stejné problémy, ale pro mne je to přijatelnější. Táta totiž Jarouška nepřevychovává, ale pokračuje v linii mnou nastolené.

Jenže to zas nepřipustí máma, protože by to, zejména v sousedech, mohlo vyvolat dojem, že nemá zájem se starat o své jediné vnouče.

Jakože nemá, co si budeme povídat, ale je to v rodině, sousedům je po tom prd!

Prostě je problém, aby mi kdokoliv hlídal už zítra, když dopis od šéfovstva přišel tak pozdě. A nebo mám ještě jednu možnost: vzít Jarouška s sebou.

Brrrr!

Špatná možnost. Šéf nemá děti.

Vyhrál táta. Před mámou jsme věc úspěšně utajili. Aspoň dočasně. Až to zjistí, vypukne peklo.

Když jsem vyřešila jeden, přišel na řadu druhý problém: co na sebe.

Rozházenou skříň po posledních orgiích jsem během týdne jakž takž uklidila, natržené zašila, pošpiněné vyprala a vyžehlila, skříň zakonzervovala, stejně mi z ní nic nepadne, takže mě ani nenapadlo, že bych se v ní zase hrabala.

Marné boje je třeba vzdát předem. Vyrazila jsem do sekáče. Bohužel v doprovodu Jarouška.

Paní prodavačka Milenka z nás měla radost! Nicméně se držela hesla „náš zákazník -náš pán“, tedy aspoň do té doby, než si Jaroušek začal zkoušet rúzné oděvy, které se mu povedlo stáhnout z ramínek a samozřejmě je už nevracel. Házel je na zem před zkoušecí kabinku.

Když jsme si všimly, byla tam hromada, za kterou se dokázal docela dobře schovat.

Šikovný kluk, pracujte rychle a tiše.

Bylo po zkoušení a vybírání. Chvatně jsem hmátla po jedné ze sukní s přijatelnou modrou barvou, zaplatila a vlekla vzpouzející se dítě pryč.

Jeho ojíněný vyčítavý pohled říkal: “Proč mě taháš ven? Mně se tam moc líbilo, hrál jsem si přece potichu?“ upíral na mne ty své téměř upřímné oči s velkým otazníkem. „Nebo jsem zase něco provedl?“

Člověk by mu dal korunu. Každý, kdo ho nezná.

Sukně mi byla.

Dost těsná, moc krátká.

Pro šéfa dobrá. Co by chtěl, měl napsat dřív!

Že jsem ráno zaspala, to radši pominu, prostě ten stres, směs očekávání, natěšení i obav....

Smůla se mi lepila na paty, nejhorší obavy se naplnily. Autobus měl zpoždění. Prý nikdy nemívá, ale dnes měl.

Nevím čím to je, ale vždycky, když někam jedu, má dopravní prostředek zpoždění, které podle ujištění dopravce či jiné obsluhy, nikdy jindy nemívá. Asi je to ve mně.

Příjezd do okresního města byl triumfální. Valící se dav divoce skákal z autobusu a lidé bezhlavě běželi na další spoje či klusali do zaměstnání.

Na tohle už asi nemám žaludek. A hlavně fyzičku.

Srazili mne pod kola autobusu. Naštěstí stál. Jenže ono i když autobus stojí, není nic příjemného válet se pod ním na cestě, v prachu, kalužích vyteklého oleje ozdobených vajgly a použitými kapesníčky a kdovíčím ještě. Ve svátečních šatech, v nové, dost těsné a moc krátké sukni, třebaže je ze sekáče.

Na schůzku se šéfem jsem přišla pozdě.

Šéf už měl další jednání. Musím čekat hodinku, možná dvě, než se uvolní.

„Nevíte co bude chtít?“ nadhodila jsem upjaté strohé ženštině, která si v předpokoji hrála na sekretářku. Ať jsem vzpomínala, jak jsem vzpomínala, nepamatovala jsem si ji.

Chyba!

Nikdy se neptejte sekretářky. Ona vám totiž nesmí nic říci, přestože všechno ví. Protože kdyby vám to řekla, šéf už by neměl co na práci. Vlastně by tam ani nemusel být.

Odpověděla mi staženými rty, profesionálním úsměvem a dobře zahraným gestem bezradnosti. Oči říkaly: “Vím, ale nepovím!“

Nejradši bych ji praštila. Babu jednu.

Zašla jsem si na kafe za holkami, kolegyňkami.

Nebyly tam.

V kanclu seděla jakási rozteklá matróna a blýskavě se usmívala zlatým zubem. „Slečny Marková a Králíková nepodávaly efektivní výkon, tak je šéf vyměnil za mne,“ zakrákala vtipně, ale kafe mi uvařila.

Člověk by nevěřil, co všechno se může stát za tři -čtyři roky.

Jako matka v pokročilém věku jsem nastoupila po čtvrtém měsíci těhotenství do pracovní neschopnosti, občas jsem polehávala na udržovačce v nemocnici, takže jsem v práci opravdu nebyla už skoro čtyři roky. Co je horší, práce mi nechyběla a já ani nezavolala. Neudržovala jsem kontakt.

Za pár minut, kafe ještě nedopité, volala ta chytračka ze sekretariátu.

„Pak ředitel si pro vás udělal pár minut. Věnuje vám část svého oběda, tak si toho važte!“ pokárala mne jako malé dítě, aniž jsem věděla proč. Copak můžu za to, že měl autobus zpoždění?

Oprášila jsem si pomyslné drobky, symbolicky upravila vlasy, sukni jsem si nestáhla, ať si dědoušek užije.

V kanclu seděl za stolem úplně jiný chlap.

Málem mne omývali. Vlastně ne málem, slila jsem se potem od hlavy až k patě. Ten chlap byl pěkný, urostlý, černovlasý s uhrančivýma očima.

Sakra co tu dělá? Blesklo mi v hlavě. Jméno na pozvánce patřilo dědouškovi, nebo ne?

Ale je to fešák! Podvědomě jsem si oblízla rty. Stál by za hřích.

Zpozoroval mne, vstal.

Zatraceně by stál za hřích!

Vyšel mi vstříc... přesně tak si představuji první romantické setkání s vysněným princem, napřáhl ke mně náruč... vlastně pardon ruku, aby mi ji podal... zakolísala jsem. Moc dojmů najednou, zatočila se mi hlava a...

Už jsem padala.

Byl galantní, pokusil se mne zachytit, ale nestihl to.

Romantika skončila. Seděla jsem svou zadnicí, v dost krátké a děsně těsné sukni, v čemsi teplém a lepkavém, pravděpodobně v jeho obědě.

Dobrou chuť!

Neustál to. Začal se chechtat jako blázen.

Smál se, při tom mne zvedal silnými pažemi z té šlamastiky, oprašoval, ale dával si při tom pozor, aby se inkriminovaného poskvrněného místa na zadku nedotkl.

Asi věděl, co měl k obědu!

Vlastně se zdálo, že mne oprašuje spíš vpředu...

„Promiňte“, omlouval se a dusil smích. Neúspěšně.

„Promiňte, „ špitla jsem také.

Blahosklonně se usmál.

„Ten oběd si už asi nesníte “ dodala jsem škodolibě a srazila mu ruku z mých dobře vyvinutých, v tu chvíli hanbou se dmoucích, prsou.

„Promiňte!“ omlouval se.

„Jsem trošku zmatený...“ tvrdil, ale zmateně vůbec nevypadal.

„Chcete to očistit? „ ukázal na můj zadek.

Měla jsem vztek.

„Ne, odnesu si váš oběd na zadnici domů!“ odsekla jsem.

Cosi zamrmlal. Zdálo se mi, že řekl : „Na docela pěkné zadnici...“ ale to jsem se asi přeslechla.

Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala sluchové halucinace.

Zase se rozchechtal.

„Opřete se tady,“ poručil a přehnul mne přes pracovní stůl. To už vůbec nevypadalo romanticky, ale zase na druhou stranu, v jiné situaci by mi to taky zrychlilo tep. Vypadal totiž fakt dobře.

Poslechla jsem. Byla jsem jako omámená.

Přehnul si mě přes stůl, strhl ručník z háčku a jal se mi čistit sukni. Vlastně zadnici.

No a aby mému ponížení nebyl konec, v tu chvíli otevřela dveře bába z předsíně. Pardon, ze sekretariátu.

Tehdy jsem se nesmála, ale dnes se chechtám, kdykoliv si na to vzpomenu.

Musel to být pohled pro bohy. Já ležela přehnutá přes jeho pracovní stůl, v poloze o které mnohá perverzní sekretářka sní, on mi tam někde dole, za zadkem, cosi prováděl s ručníkem a jen chvatně vystrčil hlavu, trošku se napřímil a zařval na ni : “Teď nemám čas! Potom!“ a zajel zpět pod stůl.

A ona vypadla. Zděšeně.

Dobře jí tak, čůze!

*

Domů jsem přijela jak převálcovaný cikán.

„Co ti šéf vlastně chtěl?“ zeptal se nevinně táta.

„Nabídl mi oběd,“ odsekla jsem vztekle chudákovi, který netušil, proč jsem nabroušená. Vždyť takový oběd se šéfem.... Sesypala jsem se a všechno mu vyklopila. Nesmál se. V mé přítomnosti. Myslím, že doma se mohl uchechtat k smrti.

Uffff, ještě že to byl táta a ne máma. To by byl mazec. Zadek plný fleků a já jsem nic nevyřídila.

Ale volat do práce nebudu. Jestli nový šéf něco chce, ať zavolá sám!

Nezavolal.

Ovšem rozteklá bába z mé bývalé kanceláře se mi ozvala, Karásková se jmenuje, upřimně se chechtala a tvrdila, že mi šéf chtěl původně dát výpověď, ale po mé předváděčce ji roztrhal. A prý se u toho podivně usmíval. Tak nějak zamyšleně a zasněně, tvrdila Karásková. V podniku nevědí, co si o tom mají myslet, tak mi volá, že abych jí to osvětlila.

„Milá paní Karásková, já vám to neosvětlím, já mám větší temno než vy,“ povzdechla jsem. „Ale kdyby se něco dělo, dejte mi vědět,“ zaprosila jsem a ona slíbila.

Karásková mi taky prozradila, že nový šéf je starouškův synovec Martin, který převzal podnik před dvěma lety.

 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo