Dudlík ano nebo ne? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Eva   
Pondělí, 14 Duben 2008 07:36

„Vy jste výjimka, paní Svobodová“ mávla rukou sestřička. „Vy si dudlík nechte přinést!“ Malý Petřík spustil křik, sotva se narodil a od té doby pusinku nezavřel. Porodnice ovšem dudlíky zakazovaly. Mladé lékařky výstražně kynuly ukazováčky a šidítka bez milosti zabavovaly. Ale kdepak, to není daleká historie, rodila jsem před osmi lety a byla jsem na pokoji s maminkou, které se narodil největší uplakánek, jakého kdy svět viděl.

Moje sladká holčička neměla chybu. Neplakala, kojit se chtěla jen jednou za noc, tedy kdyby ji ten malý otrava stále nebudil. Stále neměl dost, stále si vyžadoval maminčinu náruč. Paní Svobodová už viděla dvojitě a na jednu noc dokonce přijala i nabídku sestřiček a dala miminko do opatrování. Dát miminko od sebe, byla těžká volba. Obyčejně se vracelo hladové, pevně svázané jak dáreček. „Musíte mu schovat i ručičky, miminko potřebují navodit pocit, jako by bylo v bříšku…“ radily pečovatelky. Většina novorozeňat se v zavinovačce skutečně uklidnila, ovšem Petřík nikdy. Ukřičel se na hodinku k vyčerpanému spánku, ze kterého slabě vzdychal.

Moje beruška byla klidná do té doby, než jsem si ji přinesla domů. Naočkovaná nemocničními radami jsem se jala převádět teorii do praxe, kde pro dudlíky není dosti místa. „Proč ji nedáte dudlík?“divila se babička při druhé návštěvě, kdy si vnučku sotva mohla pochovat, jelikož neplakala pouze když měla pusinku ucpanou bradavkou. Nechápali jsme, proč je najednou tak nespokojená. Mlíčka měla dost, přibírala akorátně. „A dudlík jste zkoušeli?“, litovala nás sousedka, když jsme přijížděli z procházky ukřičení. „Kdepak dudlík,“ odpovídali jsme jednohlasně, „Ten kazí zoubky!“ „No, jen když ho namáčíte do medu, ne?“ usmívala se našim obavám zasloužilá maminka.

V nás rodičích ale nevzbuzoval důvěru už pouhý název: dětské šidítko. Ovšem, kdo šest neděl nespal, ví, že i pouhý šelest peřinky v postýlce může být děsivou noční můrou, po které přijde na řadu kvílivý hlas malé meluzíny a padesát minut uspávání. Báli jsme se v posteli pohnout a manžel si stěžoval, že bude mít brzy proleženiny, a tak když jsme se přistihli, že se bojíme i hlasitěji nadechnout, aby se berunka nevzbudila, začali jsme hledat důvod, proč vlastně tak vadí pusinku ucpat kusem neškodné gumy.

Děti si prý vytváří na dudlíku návyk a nechtějí se ho zbavit ovšem, na druhou stranu, pokud ho nemají, cucají kde co. Naše obavy definitivně rozčísl pětiletý bratránek, který pravidelně usínal s palečkem v puse. Tak takhle ne! Když naše dcera potřebuje šidítko, bude ho mít! Holé dásně nás uklidňovaly, a tak jsme začali pátrat po nejvhodnějším výrobku. Zjistili jsme si, že jsou dudlíky kulaté i placaté, vyrobené z různých materiálů. Vyzkoušeli jsme značkové i levné a jeden z nich berunka nevyplivla, ale slastně nasála. Doma byl rázem klid a dudáček patřil do té doby k povinné miminkovské výbavě.

Pak začala fáze číslo dvě, kdy je čas dudlík zahodit a hlavně jak…?