Deník šestinedělky PDF Tisk Email
Pátek, 13 Březen 2009 00:00

Dnes jsem potkala venku maminku s malým miminkem a šla jako zfetovaná, jako tělo bez duše, napsala nám Mary. Pak mi došlo, proč asi byla taková divná. Po dlouhé době otevřela náš deníček, už do něj nepíšu tak často, ale po narození Nikolky jsem psala skoro každý den. Pomáhalo mi to vyrovnat se s její kolikou a nelehkými začátky. Vím, že jsem si tenkrát připadala jako nejhorší máma, protože mě její neustálý pláč otravoval a k smrti vyčerpával. Třeba to pomůže dalším maminkám, tady jsou zápisky z šestinedělí.

Chci spáááát. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy spala déle jak hodinu v kuse. Nikolka už zase pláče a pláče, vyndávám ji z postýlky, chovám, pak si s ní lehnu do postele a nechám ji odpočívat na sobě. Zavírají se mi oči, ale ne, nesmím usnout, mohla by přeci ze mě spadnout nebo bych ji mohla zalehnout. Usíná a já ji pokládám do postýlky. Lehnu si a zavřu oči. Uáááááááá. Už zase pláče. Jak dlouho jsem spala? Jsou tři hodiny v noci, usnula jsem sotva na 10 minut. Beru Nikolku do náruče, nakojit nechce, jen tišit. Chovám ji a po tvářích mi stékají slzy. Kdy už tohle skončí?

Petr vstával v sedm do práce a našel mě polospící, ubrečenou u postýlky. Já už to nevydržím, odvez ji někam, já se o ni starat prostě nemůžu. Petr volá do práce a mě s malou odváží k doktorce. Je pátek a tento týden už jsme u doktorky potřetí. Znovu mě uklidňuje, že je to jen běžná kolika a musíme to prostě vydržet. Nezabírají ani kapky, ani fenyklový čaj, nic. Už to trvá 14 dní. Sotva jsme si zlaté spící miminko přivezli domů, začalo to a asi to nikdy neskončí. Proč nemůže být to zlaté miminko z porodnice?

Víkendy jsou dobré, jezdíme k babičkám, odstříkám mléko a Petr může vyrazit na 4 hodiny ven s malou. Chci si jít lehnout, ale v hlavě se mi honí nepořádek doma, prádlo, které je potřeba vyžehlit.. Já to nezvládnu. Usínám, ale po dvou hodinách jsem vzhůru a pouštím se do úklidu. Aspoň na chvíli je hotovo.

Neděle večer. Neeee, to pro mě znamená, že mám před sebou dalších pět dní bez pomoci Petra a babiček, které pracují. Chce se mi zase brečet.

V noci se mi podařilo naspat tak tři hodiny. Vstáváme v pět ráno a jen čekám, až bude venku trochu světla. Dopuji se čokoládou, abych trochu vydržela. Jakmile Petr odjíždí do práce, oblékám Nikolku a vyrážíme ven. V kočárku totiž nepláče. Jdeme do města, v cukrárně nakojím a pak si uděláme další procházku. Kojíme v parku a teď domů. Obědvám chleba se šunkou a znovu vyrážíme ven. V nohách mám víc kilometrů, než jsem kdy nachodila za měsíc. U kočárku usínám a závidím spící Nikolce. Jak bych si to s ní chtěla vyměnit. Jak já byla hloupá, když jsem se těšila na dlouhé procházky s kočárkem, teď je mám, ale jsou spíše z povinnosti a vůbec mě nebaví.

Ukládám Nikolku do postýlky, konečně chvíli spí a já zase padám do postele a přemýšlím, jestli jsem vůbec zralá na dítě. Nezvládnu to, přemýšlím, že se sbalím a uteču někam hodně daleko, třeba se ubytuju v nějakém penzionu a vrátím se, až Nikolku přejdou koliky. Ať se stará taky Petr!

V noci usínám u kojení, probouzím se tím, jak zběsile odhrnuji peřinu a polštář, chvíli mi trvá, než mi dojde, že to byl jen sen. Zdálo se mi, že jsem Nikolku zadusila pod peřinou, ale ona zatím spokojeně spinká v postýlce. Pět minut na to se zase z řevem probouzí a já ji nosím a konejším a konejším… Kdy tohle skončí? Už vím, proč některé mámy skáčou s miminkem z okna. Taky mám na to chuť, ale stalo by se tak maximálně něco Nikolce, neslyšela jsem o nikom, kdo by se zabil skokem z přízemí…

Když to dnes čtu, mrazí mě. Kdyby mi tohle dal někdo přečíst před porodem, myslela bych si, že je blázen. Dnes už jsme v pohodě a těšíme se z moc hodné holčičky, ale první tři měsíce, kdy měla malá koliku, jsem opravdu nezvládala. Tak maminky, pokud miminko teprve čekáte nebo něco podobného prožíváte, hlavu vzhůru, opravdu ten horor jednou skončí, i když se to teď nezdá a pak už si miminko budete jen užívat.

A jaké bylo vaše šestinedělí? Vzpomínáte nebo jste zapomněly?