For Babies
Potrat = vražda? PDF Tisk Email
Neděle, 08 Březen 2009 21:53

Potrat může být samovolný nebo dobrovolný ať už z finančních nebo zdravotních důvodů. Některé ženy ho berou jako skvělou možnost volby a jiné jako vraždu. Přečtěte si příběhy našich čtenářek.

„Než se nám narodil Alešek, zažili jsme si hodně krušné chvilky.“ Vypráví Božena, maminka půlročního miminka. „Poprvé jsem otěhotněla po ročním snažení, jednou v noci mě jsem měla takový divný pocit a ráno jsem na prostěradle objevila krev. Můj strach se potvrdil, potratila jsem v 7 týdnu těhotenství. Půl roku na to jsem otěhotněla podruhé a když už jsem si myslela, že mám vyhráno, přišel potrat ve 12 týdnu těhotenství. Kdo to nezažil, asi nepochopí. Hrozný pocit prázdna, vlastního selhání. Propadla jsem depresím, že nejsem schopná donosit dítě, že v životě nemůžu být dobrou mámou a chtěla jsem pokusy o miminko vzdát. Tři roky od prvního potratu se na testu opět objevily dvě čárky, podstoupila jsem řadu vyšetření, byla mi provedena cerkláž a 8. září jsem se konečně mohla těšit z našeho miminka. Nikdy bych sama od sebe nešla na dobrovolný potrat, protože vím, jak je to psychicky těžké. Nejdříve ve vás vyrůstá malý tvoreček a najednou tam není. Můžete se se mnou dohadovat, kdy začíná život, dokonce jsem slyšela, že je to až po porodu, ale podle mě už je to v okamžiku, kdy se spermie setká s vajíčkem…“

Monika už podstoupila dva potraty. „Mám tři děti a další si prostě nemůžeme dovolit. Chránila jsem se hormonální antikoncepcí. ale selhala, když byly nejmladší 2 roky. Bylo to těžké rozhodnutí, zvlášť, když už děti máte a víte, jaké to bylo, když vám rostly pod srdcem. Ale s manželem jsem to probrali ze všech stran a došli k závěru, že by to sice bylo hezké, ale nemohli bychom pak dětem dopřát vše, co jsme chtěli. Po zákroku jsem si nechala dát Danu, jenže i ta selhala, před rokem a tak jsem šla na další potrat a v současnosti se chráníme kondomem. Ten už snad neselže. Některé maminky mě odsuzují, že to je dar a že když dítě přišlo i přes ochranu, mělo to tak být. No jo, jenže dar nám nájem nezaplatí a musí se o něj také někdo postarat a když víme, že na to nemáme, tak proč to lámat přes koleno? Chápu, že jsou páry, které by naše dítě adoptovaly, ale já bych se zase nedokázala vzdát již narozeného miminka. Potrat byl prostě jediná možná.“ Uzavírá Monika.

Jana měla k potratu mnohem závažnější důvod. „Ve dvacátém týdnu zjistili malému Marečkovi vadu srdce neslučitelnou se životem. Bylo to nejhorší rozhodování v našem životě. Donosit ho, porodit a pak ho třeba ještě několik týdnů opečovávat, než stejně zemře? To jsme nechtěli a raději jsem podstoupila malý císařský řez. Rok jsem se z něho nemohla vzpamatovat a bála se dalšího těhotenství. Teď jsem ve 22 týdnu a vypadá to, že vše bude v pořádku. Ale Mareček je pro mě stále naše první miminko a má svůj hrobeček v urnovém háji. Potrat pro mě není něco jako zbavení se problému. Je to jako eutanazie vážně nemocného človíčka. A potratit zdravého? Do toho bych nikdy nešla. Celý život bych si to totiž vyčítala. Žádný důvod, ani znásilnění, pro mě není dostatečně silný pro zabití nenarozeného dítěte. Pořád je možnost adopce, babyboxů, tajného porodu… Tak proč ty tvorečky zabíjíme jen tak? Nám také nikdo neupíral právo narodit se…“ Rozčiluje se Jana.

Bětka si potrat rozmyslela. „Měli jsme dvě děti v pubertě a s manželem jsme uvažovali o rozvodu, pak jsem zjistila, že jsem ve druhém měsíci a okamžitě mě napadl potrat. I manžel mi to schválil, ale když jsem měla nastoupit na zákrok, najednou jsem nemohla. Nemohla jsem ze sebe vypudit uhnízděné miminko a tak jsem si ho nechala. Manžel byl nejdřív naštvaný, ale nakonec jsme urovnali náš vztah a na děťátko se začali těšit. Když se teď dívám na tříletou Elišku, neumím si představit, že by tu nebyla. Jak jsem mohla vůbec uvažovat o její smrti? Dodnes si to nemůžu odpustit.“ Smutní Bětka.

A co vy? Podstoupili jste potrat nebo jste potratila samovolně? Jste pro nebo proti potratům? Napište nám o tom.