Korálky z pískoviště PDF Tisk Email
Úterý, 24 Únor 2009 22:11

aneb dítěti lopatičku a sobě... trošku klidu.

Část první.

Pláč i smích...

Povedená večeře.

Jediný muž mého života se postavil uprostřed kuchyně a rozhodně, tak jak to umí jen on, prohlásil:

„Nebudu večeřet.“

Shovívavě jsem na něj pohlédla od přípravy náročného (hlavně finančně) zeleninového salátu s tuňákem a konstatovala jsem, pravda trošku posměšně:

„Ale ano, budeš večeřet, od svačiny jsi nic nejedl a musíš mít prázdné bříško.“

Představa, že mi tuňák za padesát kaček a jarní salát, hlávka za dvanáct, zkysnou v lednici, mi trošku zvedla žluč.

V tom mi to došlo, že ho určitě zas něčím nacpala babina. Bylo to jasné, dělá mi to naschvál, člověk ji neuhlídá. Moje máma je horší než malé vzdorovité dítě. S potěšením mi dělá naschvály. Když se rozhodnu, že budeme s Jarečkem žít zdravě, ona ho naučí vychutnávat chleba se slaninou.

Kdo by odolal, když mu na čerstvý chlebíček, sotva vytažený z domácí pekárny, položí plátek voňavé, skvěle prorostlé slaniny (jinou by si v masně nedovolili mé matce vůbec předložit) a nakrájí mu to nadělení na malé proužky, které mu vkládá do pusinky při tom, jak Jarda obíhá stůl.

Mňam... i já bych se dala umluvit. Jenže mně nikdo nic takového nenabídne. Pro mne se už na proužky jídlo nekrájí.

Pachatel odhalen, to je jasné. Máma ho zase něčím nacpala, aby mě rozčílila.

Ruce mi padly bezmocně do klína. Jak to stihla? Vždyť u ní byl jen dvacet minut, co jsem běžela do obchodu! Ach jo. Já tady nakupuji vitamíny za drahé peníze a ona ho ucpe slaninou nebo sladkostmi.

Malý podezřele tichounce sledoval můj bezhlesný, ale o to výraznější duševní boj, při kterém jsem šermovala rukama, jako bych se s mámou prala.

Já se tak s mámou často prala. V duchu. Ve skutečnosti jsem se málokdy zmohla na skromné slůvko odporu. Ale to nepochopíte, to byste museli mámu znát...

Jaroušek zavrtěl horlivě hlavou. „Nemám prázdné bříško. Mám ho plné až nahoru, šimrá mě to v krku.“

„Co tě šimrá v krku?“ vyděsila jsem se.

Ještě aby tak byl nemocný!

Zvrátila jsem mu nekompromisně hlavu a zuřivě koukala do úst, jako bych tam mohla něco vidět.

Jarda ale vypadal úplně zdravě. Jen divně polykal. Mandle ale čisté, jazýček růžový.

„No přece ta houšenka, co jsem ji snědl na večeři, ona asi chce ven, víš,“ pokýval moudře hlavou můj malý syn Jaroušek, vytrhl se z mého křečovitého sevření a odkráčel spokojeně do pokoje ke svým hračkám.

„Možná bych jí měl poslat dolů trošku salátu, třeba pak dá pokoj,“ mumlal si cestou.

Mne nechal zděšeně koukat.

A že jsem koukala!

Kde proboha přišel k živé housence a jak ho vůbec napadlo ji sníst? Ztuhla jsem uprostřed pohybu jako hrdinové kreslených komiksů. Měla jsem pocit, jako bych byla namalovaná postava, které otázky vyskakují z očí do bubliny nad hlavou, přímo řvou... ale moje otázky si nikdo nepřečetl a už vůbec nikdo mi na ně neodpověděl.

Ostatně jako vždycky.

Jarda si v tu chvíli docela poklidně hrál ve vedlejším pokoji s autíčky.

Běžela jsem se ho ještě v šoku zeptat, jestli je pravda, co mi řekl. Doufala jsem, že se jen kasal, přece nemůže být takové čuně, aby jedl živé housenky...

Podíval se mne jako lední medvěd na černocha a s železnou logikou tříletých konstatoval: „Co je dobré pro sýkorky, musí být dobré i pro malé kluky, ne?“ a než pokračoval ve hře ještě procedil: “Sýkorka je užitečný pták,“ a v tónu jeho hlasu bylo jasně slyšet, že když to nechápu, tak jsem nějaká zaostalá či co.

Kdyby tam kdokoliv byl, musel by vidět, jak se mi protáčejí mozkové závity, tak intenzivní proces nastal v mém ubohém, těžce zkoušeném mozku.

Běžet s ním k doktorovi? Co by mi řekl?

Přinutit Jarouška housenku vyzvracet? Nevyděsím ho tím?

A nakonec, co se mu může stát? Housenka je přece hmyz a hmyz je plný proteinů... aspoň jsem to někde četla. A co je psáno, to je dáno. Takže housenka je vlastně zdravá, když se to tak vezme.

Šla jsem se podívat do slovníku, co jsou to proteiny.

Bílkoviny. Uffff. To byla úleva.

Bílkoviny přece rostoucí dítě potřebuje?

Odpovím si sama. Potřebuje!

Jarouškovi zůstala v bříšku housenka plná proteinů a mně tuňák se salátem v lednici. Nepozřela jsem ani sousto.

Jaroušek měl ještě dva dny plné bříško.

Kdo by to do té housenky řekl?

Vyvodila jsem z toho pro život se svým synem pravidlo: když jsi v šoku, jdi se napřed podívat do slovníku. Ten tě většinou uklidní.

*

Život s mým synem, to je tedy dílo! Vím, že většina z vás má podobné zkušenosti se svými dětmi, ale u mne prostě musí být všechno na maximum. Je mi osmatřicet. Dost pozdě na to mít první dítě ve věku tří let, že?

Jenže stalo se.

A ještě k tomu nemám ani manžela a z toho plyne, že Jarda nemá tátu.

No tak, nesmějte se, samozřejmě že tu kdysi byla jakási miniaturní potvůrka odborně nazývaná spermie, která musela vystříknout z příslušného zařízení, které vlastnil jistý muž.

No muž..., ále, nebudu sprostá.

Prostě stalo se to a ženy mého věku jistě chápou, že ve svých čtyřiatřiceti jsem si tehdy nemohla moc vybírat. Jednou vám vylíčím, jak se všechno stalo, ale ještě nějak nemůžu, je to pořád živé.

Z celého dobrodružství mi zbyl Jarda, cejch pěkné mrchy a útrapy svobodné matky. To bylo tak, šla jsem rodit a oni se ptali: kdo je otec? Nemáte ho uvedeného v přiložených dokumentech! A tvářili se hodně výhružně.

Mlčela jsem. Měla jsem tréning od své matky. Ta má schopnosti zkušeného kriminalisty, takže po jejich slovních masážích mne nějaká ta sestra v nemocnici nemohla rozhodit.

Neznáte otce? Zeptala se jedna protivná sestra nepříjemně.

Mlčela jsem.

Nevím, co napsala do papírů, ale u nás na matrice z toho byla senzace. Matrikářka, která by měla být asi hodně mlčenlivá a diskrétní, to sdělila postupně celé obci, dokonce možná, že to vyhlásila rozhlasem, protože když jsem se vrátila s Jardou z porodnice, vítalo mne téměř všech sedm set obyvatel ze širokého okolí a zvědavě zíralo do peřinky, zda nedokáží dítě přiřadit k příslušnému tatínkovi.

Šla fáma: Měla jich tolik, že se neodvážila za otce označit jen jednoho! Nechtěli jí dělat ani otcovské zkoušky podle krevních skupin, že by to stálo majlant!

Co ti lidi nevymyslí.

Bylo to jinak a je to jen a jen moje věc. Vám to možná prozradím.

Jsem normální ženská.

A tím jsem si jistá, přes opačné tvrzení mé mámy, která se pořád nemůže smířit s tím, že její jediná dcera zůstala, jak se říká „na ocet“ a ještě s dítětem na krku.

A jakým dítětem! Jaroušek je ten nejmilejší, nejkrásnější a nejmilovanější klouček na světě, ale na druhou stranu je to také pěkný trapič a zlobílek.

Však posuďte sami.

Aktualizováno Úterý, 24 Únor 2009 22:14
 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo