For Babies
Dítě po čtyřicítce? PDF Tisk Email
Pondělí, 16 Únor 2009 20:50

Čtenářka Věra nám napsala o svém trápení.

V lednu jsem oslavila 43 narozeniny, sešly jsme se celá rodina, jako za starých časů a vzpomínali, jak děti chodily tajně olizovat krém z dortu, jak jsme sáňkovali, chodili na houby a tak. Zkrátka byl to vydařený den a mě se zastesklo po těch malých capartech. Chtěla bych ještě jedno malé dítě, ať už miminko nebo adoptované, ale všichni kolem si myslí, že jsem se zbláznila.

Kdyby to bylo jako za starých časů, měla bych teď malá vnoučátka, jenže doba je jiná a 22 – letý syn si našel práci v Praze a vyletěl z hnízda. 20-letá dcera ještě studuje a domů se vrací jen na víkendy. Když přijdu z práce domů, chybí mi ten neustálý nepořádek, hladové děti a hlasitá muzika ozývající se z pokojíka. Za vstupními dveřmi je uklizeno, ticho a prázdno. Začala jsem tedy po práci chodit do kavárny a večer cvičit, abych jen nemusela sedět v křesle a čekat na manžela. A tak mě napadlo, když jsou všude kolem 40 leté prvorodičky, proč bych si nemohla dopřát další miminko?

Manžel si nejdříve ťukal na čelo, že je rád, že máme konečně klid, jenže pak jsem ho zviklala, a když jsme byli na před třemi týdny nakupovat v hypermarketu, přistihla jsem ho, jak zasněně okukuje dupačky. Večer jsme se o tom bavili a já vysadila antikoncepci. Domluvili jsme se, že když se nám nepodaří do roka otěhotnět, nepůjdeme na umělé oplodnění, ale vezmeme si dítě do pěstounské péče, případně adoptujeme klidně i staršího caparta. Bavila jsem se o tom s dcerou i synem a fandí nám. Naopak příbuzní jsou naším rozhodnutím zděšeni.

Také když jsem téma nadšeně nakousla v kavárně s kamarádkami, snesla se na mě vlna kritiky, že jsem nezodpovědná, protože moje dítě by mohlo být postižené. A adoptované? To by zase mohlo mít nějaké vražedné geny. Navíc jsem prý na dítě stará, nebudu ho zvládat a také bych se nemusela dožít jeho dospělosti. Večer jsem o tom mluvila s manželem a přiznal, že nad tím vším také přemýšlel, ale došel k závěru, že za zkoušku nic nedáme a takovéhle situace holt budeme řešit, když nastanou. Vždyť jsme na to dva! Shodli jsme se také, že bychom si nenechali postižené dítě, kvůli tomu, že by se o něj po naší smrti neměl kdo starat.

Jak na mě ale bude koukat okolí a příbuzní? Ráda bych to hodila za hlavu, ale přiznávám, že mi záleží i na pohledu druhých a neustálé klepy bych asi neustála. Co si myslíte o pozdním mateřství vy?