V nemocnici 5 PDF Tisk Email
Pátek, 02 Leden 2009 11:32

Konečně domů! Tento den byl hodně napínavý, čekala jsem, že půjdeme domů už před obědem, ale protáhlo se to. Když jsem po jedné hodině odpoledne odjížděli domů, pomalu mi začínalo docházet, co tento zážitek pro nás znamenal a jak nás změnil.

Ráno jsem byla trochu naštvaná, Adík byl vzhůru od půl sedmé, v sedm mi ho vzala sestra na odběr krve a já byla docela ráda, že tam nemusím s ním a držet ho. Když ho přinesla zpět, divila jsem se, že není uplakaný. Sestra mi řekla, že jen hrozně řval a tvářil se dotčeně. K snídani dostal opět jen suchý rohlík a tak jsem se s ním podělila o chleba s medem, který snědl s velkou chutí a pak už chtěl vyrazit do školky. Jenže pořád nepřišel doktor a sestřičky nás z procházky po chodbě zahnaly do pokoje. A tak jsem začala balit věci a Adík z druhé strany vybalovat.

Když lékař dorazil, řekl nám, že výsledky budou kolem jedenácté hodiny, tak jsem radši část věcí nechala ještě venku a šli jsme do školky. Jenže i ta dnes měla nějaké zpoždění, tak jsme dočasně řádili v herně, kde už byl i čtyřletý soused. Ve školce jsem pak nervózně pokukovala na hodiny, jestli už budou výsledky. Jakmile padla jedenáctá, zajásala jsem, že už každou chvíli budeme vědět. No a dvě vteřiny na to se otevřely dveře a doktor mě s vážnou tváří zavolal vedle. Hrklo to ve mně, bála jsem se, že nás nepustí, ale vedle mi řekl, že už je vše v pořádku, dal mi propouštěcí zprávu a účet za hospitalizaci a mohli jsme jet domů. Honem zavolat tátovi a jít dobalit věci, než jsem to vyřídila už tu byli s obědem, který byl i pro nás. Adámek se skutečně rozjedl a snědl nejen svou kaši s mou omáčkou, ale k tomu si dal ještě polovinu mé porce.

O tom, co mu v nemocnici chybělo nejvíce, jsme se přesvědčili hned, jak jsme otevřeli dveře od bytu. Rozběhl se k lednici, objal ji a zvolal „Sýr.“ Ten jsme mu totiž slibovala hned, jak bud po dietě a taky ho hned dostal. A navrch ještě jogurt. Když jsem Adíka pozorovala, jak nadšeně pobíhá po bytě a objevuje hračky, na které během toho týdne zapomněl, věděla jsem, že je z nejhoršího venku a konečně se náš život zase vrací do starých kolejí.Během pobytu v nemocnici mi došlo, že věci, které mi přišly důležité, vlastně vůbec důležité nebyly. Nač je třeba doma velký vánoční úklid, když dítě potřebuje ke svým hrám svůj „pořádek“ a k tomu, abych mohla pozvat domů návštěvu a užít si vánoční pohodu, přeci nepotřebuji umývat okna a vyklízet skříně. Navíc se dá velký úklid udělat i během roku a rozvrhnutím do většího časového úseku, získám čas na zábavu se svým synem. No a když mi sestřička řekla, že je Adík rozmazlený, nezlobila jsem se, ale došlo mi, že mé obavy o tom, jestli dávám synovi dost péče, jsou zcela liché a naopak bych měla zvolnit a trochu přitvrdit.

Pobyt v nemocnici nám přinesl i vánoční radostnou a pohodovou atmosféru a hlavně jsme si všichni užili ten krásný pocit – být doma.

Aktualizováno Pátek, 02 Leden 2009 12:55