V nemocnici 4 PDF Tisk Email
Pátek, 02 Leden 2009 11:14

Dnešní den byl hodně dlouhý. Přispělo k tomu i to, že zatímco se minulý den přijelo podívat plno zvědavců, dnes už jsme nikoho nezajímali a tak jsem celý den musela nezadržitelné batole zvládnout sama. A dopadlo to tak, že jsem spolu ulehli až v půl desáté večer. Byl to ale skvělý den.

 

 

 

 

V noci do vedlejšího pokoje přivezli těhotnou maminku čtyřletého klučiny s laryngitidou. Chlapec při vyšetření vřískal tak, že mě vzbudil. My jsme pro změnu vzbudili je, když se Adam, který celou noc spal v posteli se mnou, rozhodl vstávat ve 4 ráno a trochu se proběhnout po pokoji. Po půl hodině skotačení jsem mu dala přesnídávku a znovu ho uložila. Zaspali jsem a tak nás přišla vzbudit sestra, která si myslela, že v sedm už budeme mít dávno změřenou teplotu. Doktor dnes konečně přišel s dobrými zprávami. Střevní potíže Adíkovi způsobily bakterie, které jsou ve střevě běžné a problémy zřejmě způsobily rotaviry. Také nám řekl, že už může normálně jíst a další den zřejmě půjdeme domů.

Hned po vizitě jsme vyrazily do nemocniční školky, kde se Adík mohl vyřádit do sytosti. Týdenní hladovka a zlepšení jeho stavu ale způsobila nezadržitelný hlad. Po hodině hraní jsme museli jít na pokoj, kde jsem hladové batole nasytila jediným, co jsme měla, tedy chlebem a máslem ze snídaně. Po další hodině už se blížil oběd, ale to, že musí vydržet, vyhládlému batoleti nevysvětlíte. Na pokoji už jsem nic k jídlu neměla a tak jsem se procházeli po chodbě a prohlíželi si obrázky, než přivezou jídlo. Pak cvaknul výtah a kontejner s jídlem byl konečně tu. „Papů, papů, papů..!“ Volal nadšeně Adámek a rozběhl se k němu. Jenže jako naschvál, sestra, která jídlo vydávala, se někde zdržela a tak jsme na jídlo neměli nárok ještě 20 minut, během kterých jsem se vřískající batole snažila zavřít na pokoji, aby se zklidnilo, ale on zkrátka musel být na chodbě a volat své papů. Asi ani nemusím popisovat, jak trapně jsem se cítila, ale co naplat, je to dítě...

 

Po obědě hurá do hajan, ale jen se mnou v posteli. A tak jsem si zdřímla také. Čekalo nás totiž hodně loluhé odpoledne bez návštěv. Zbytek dne jsme nakonec strávili ve druhé herně, která měla podstatně méně hraček a tak jsme si mezi rodiči vypůjčili nějaké naše. Děti si hrály, koukaly se na pohádku, kterou jim pustila sestra a my rodiče jsme si mohli příjemně popovídat nad hrnkem kávy. I směna sester byla příjemná, zato jsem narazila na dvě Romky, které si přišly pochovat hospitalizované miminko a přitom se mě vyptávaly, jestli se o něj sestry dostatečně starají. Vyslechla jsem si od nich spoustu stížností, ale o tom, že by s dítětem zůstala jeho máma v nemocnici, nechtěly slyšet. Mě navíc trápila ještě jedna věc, jedna z Romek neustále vycházela na chodbu a rozhlížela se a tak jsem si raději šla zkontrolovat, jestli jsou mé cennosti v pokoji pořád na svém místě a potom už jsem ji skoro nespouštěla z očí. Nikdy bych takové chování od sebe nečekala, ale asi jejich pověst mě donutila být tak trochu paranoidní.

Večer už jsme řádili jen na pokoji, který se Adámek rozhodl přerovnat podle svého. Rychle ale odhadl, že jsem na něj hodnější než normálně a tak odmítl jít do postele. Zkusila jsem i lehce zvýšit hlas, až jsem se bála, že si máma od vedle bude myslet, že jsem hrozná semetrika. Když jsem ale paní potkala v koupelně a ona viděla, jak mi po pokoji běhá malé dítě, řekla mi, že už by se neudržela a slyšelo by jí půl nemocnice. Mé zvýšení hlasu tedy ani nebylo slyšet a tak mi došlo, že jsem to s tou mírností asi přehnala. Nakonec Adíka přemohla únava a zavrtal se do mé postele. V půl desáté večer už jsem konečně usnuli a těšili se, až nás další den pustí.

Aktualizováno Pondělí, 12 Leden 2009 08:40