V nemocnici 2 PDF Tisk Email
Pondělí, 22 Prosinec 2008 20:45

Druhého dne v nemocnici jsem se trochu bála. Bylo mi jasné, že se Adík zlepší a nebude ho bavit ležet celý den v postýlce. Jenže měl ještě nařízenou kapačku na celý den, takže jsme to museli vydržet.

 

Ráno mě vzbudilo batole mé spolubydlící, které si usmyslelo, že bude vstávat v půl šesté. Ale i když jsem usnula až kolem druhé hodiny ráno, byla jsem ráda, protože to znamenalo, že už zase můžu být u syna. Jenže to jsem se mýlila. Změnily se šichty a když jsem si chtěla jít k malému jen sednout, sestra mi to nedovolila, protože malý spal. A tak jsem šla na pokoj počkat, dokud pro mě nepřijde. Přišla pro mě krátce po sedmé. Od holčičky, která ležela s ním na JIP jsem se dozvěděla, že se nevzbudil sám, ale že byli vzbuzeni. Byla jsem naštvaná, protože mě vyhnala a sama ho pak vzbudila a navíc to znamenalo, že bude hodně mrzutý. K snídani dostal jak jinak – mrkev. „Už jsem říkala včera, že mrkev nejí.“ Opět odporuji sestře. „Bude muset. Nebo mu běžte koupit přesnídávku a dejte ji do toho.“ odpovídá nekompromisně sestra a ještě mě úkoluje, abych ho přebalila a změřila teplotu. Přemýšlím nad tím, jestli za 120 korun, které za pobyt denně zaplatíme, je takový problém koupit pár přesnídávek po deseti korunách a začínám být vynervovaná. Adámka rozveseluji oblíbenými knížkami a hračkami, ale moc se toho v postýlce dělat nedá. Obzvlášť když má volnou jen jednu ruku a to jen napůl, protože ji má přivázanou. Když přijde lékař a ptá se na jeho stav, řeknu mu, že už je to lepší, ale aktivní sestra hned přisadí, že nejí a nepije. Diagnózu zatím nevíme, ale alespoň se dozvídáme, že pokud bude trochu jíst a pít, druhý den ho odpojí.

A tak se snažím do něj nacpat trochu mrkve s čajem a k tomu mě neustále peskuje sestra, že jíst prostě musí a pít prostě musí a já jí pořád opakuju, že pokud bude mít jen mrkev, tak jíst nebude. Znovu jí vysvětluji, že ovoce ani zeleninu nejí a připadám si, jako by mě vůbec neposlouchala. Potom se mě ptá, co tedy jí, ale na stolku mu stále zůstává jen mrkev. Adík chce spát, bohužel kdykoliv zavře oči, vytrhne ho z usínání řev sester na chodbě nebo některá ze sester, které chodí pro léky do plechové skříně a pokaždé s ní třísknou. Tlumím alespoň televizi. Pak dostaneme sirup a prášek a konečně usíná.

Když je čas oběda, jsem rozhodnutá hladovému batoleti pronést část mého jídla. Běžím se podívat na Adámka a ten se právě probouzí. Z chodby na mě volá jedna ze sester, že si mám vzít jídlo, běžím se honem najíst a část brambor zabalím a nesu Adámkovi. To už ale zase dostávám vynadáno, že jsem měla nejdříve nakrmit syna bramborovou kaší, o které mi nikdo neřekl a která tam ještě před čtvrt hodinou nebyla. Adík má skvělou náladu a kaši sní skoro všechnu a zapije ji trochou čaje. Urýpaná sestra ale stále nemá dost peskování a tak nám zase vynadá, že málo pije. Později jí naštěstí lékař řekne, že přeci nemůže najednou jíst kvanta jídla a vypít litr čaje a že je dobré, že vůbec začal. Rozptýlit nás přichází i manžel a po jeho návštěvě je sestra trochu milejší. Dozvídám se, že to, že můžu být na JIP, je vlastně takový experiment a že některé mámy jsou tak hysterické, že dítě pobyt snáší hůř než kdyby bylo bez rodičů. A já jsem za tu možnost vděčná, protože mi dělá problém spát i pár pokojů od syna a neumím si představit, být v klidu doma a do nemocnice jen dojíždět.

Odpoledne k nám přivezli malé miminko s infekčním kašlem, u kterého si máma nepřeje být. A tak holčička pořád plakala, stejně jako ostatních pár miminek na pokojích, kde je mámy nechaly samotné. Sestry mají plno jiné práce, než je pořád konejšit a zjišťovat, co jim je, a tak nenechají plakat celkem dlouho, jen občas nakouknou, jestli opravdu nemají závažný důvod k pláči, ale já si myslím, že jim prostě chybí máma. Adíka pláč ruší a tak je od půl dvanácté vzhůru až do šesté hodiny večer. Usíná a já mu slibuju, že zítra už bude spát u mámy v posteli. Den, kterého jsem se tak bála, se ukázal jako pohodový. I když jsem byla unavená, na zábavu pro syna jsem zmobilizovala všechny síly a až jsem se divila, co všechno jde vymyslet v tak omezeném prostoru s omezenými prostředky pro zábavu. Dneska se konečně zase smál a trochu zlobil. Konečně. A já jsem si zase uvědomila, že nejsem tak hrozná matka. Už jen proto, že mi přijde samozřejmé, být u svého dítěte, když mu není dobře.

Pokračování v pondělí

Napište nám i Vy své zážitky z nemocnice.
Aktualizováno Pondělí, 22 Prosinec 2008 20:57