V nemocnici 1 PDF Tisk Email
Pondělí, 22 Prosinec 2008 20:21

Minulý týden jsme strávili s Adámkem v nemocnici. I když se zdál průjem daleko menší než ten, který měl v půl roce, stihnul ho během dvou dnů naprosto dehydrovat a vyčerpat. Režim jako na vojně a neosobní dětské oddělení na mě působilo jako ze špatného filmu. První dny jsem se se situací vůbec nedokázala srovnat, ale později se vše upravilo a díky zážitku z nemocnice mi také spousta věcí došla. V nemocnici jsem si dělala zápisky, jak na mě vše působilo a o pocitech mámy s prckem v této náhlé situaci, vám napíši příběh na pokračování.

Byla neděle dopoledne. Adámek běžně vstává kolem půl osmé, ale ten den se vzbudil až po deváté. Nedokázal se postavit, vydržel jen chvíli sedět. Plenka mu neudržela stolici a tak ji měl po celém tělíčku a v posteli, manžel ho šel omýt a převléct. Stav se mu zhoršil ze dne na den. Ve středu byl na očkování, ve čtvrtek dostal vysoké horečky a od té doby nejedl, jen pil. V sobotu horečky ustaly a nám se vrátilo zlobivé batole, pekli jsme cukroví, honili se po bytě a já mu slibovala, že druhý den půjdeme ven. Večer měl dvakrát průjem a v neděli už jen polehával. Na to, že vypil litr vody, skoro nečural a tak jsme raději vyrazili na pohotovost. Sotva nám sestra otevřela, nemuseli jsme ani nic říkat. Adík totiž začal zvracet. Po vyšetření nás hned poslali na příjem do nemocnice, kde jsme čekali čtvrt hodiny, než nás doktor opět vyšetřil. Byla jsem dost naštvaná, protože veškerá vyšetření provedená na pohotovosti, se opakovala i na příjmu a batole, kterému bylo opravdu zle, to špatně snášelo. Pak nám ho odnesli dát na kapačku a já si mohla zajet domů pro věci. V hlavě jsem měla smíšené pocity. Přemýšlela jsem, co všechno je doma před Vánoci ještě udělat. Umýt okna a nazdobit je, dotáhnout úklid kuchyně a koupelny, zabalit dárky, rozeslat pohledy, k tomu ještě články na web a také jsem chtěla připravit mou narozeninovou oslavu. Do toho se mísil strach o syna, jestli jsem nemohla udělat něco už doma, jestli to způsobilo očkování nebo to chytnul v mateřském centru, jestli moc dlouho neplakal a jestli už spí. No a pak jsem zaháněla myšlenky na rakovinu a na smrt, a uvažovala, co mohl špatného sníst. Co sbalit? V hlavě jsem měla prázdno a věci jsem si do tašky nosila tak nějak mechanicky. Ručník, pyžamko, župánek… Příbory a hrnek, lahvičky, toaletní papír… Nic vám dnes v nemocnici nedají. Když jsme se vrátili do nemocnice, Adík spal přivázaný v postýlce a utlumený léky, na dětské JIP. Šla jsem si vybalit věci. Čekal na mě strohý pokoj se dvěma obrázky na stěnách, plechová skříňka a úzká dřevěná skříň, kam se sotva vešly věci pro jednu, natož pro mě a mou spolubydlící. „Je skvělé, že je tu aspoň herna“, povídám jí. „No jo, jenže když si tam hrají děti se zánětem dýchacích cest, tak si tam hrát nemůžeme, abychom to nechytli. No a druhá herna je otevřená jen dopoledne, protože se tam ztrácely hračky.“ Vypráví moje dočasná spolubydlící, maminka 15 měsíční holčičky se zánětem močových cest. Obě nechápeme, jak můžou mámy okrádat děti… Když se Adík večer vzbudil, dostal hysterický záchvat, až si vytáhl jeden drátek. Nelíbilo se mu, že je přivázaný a já zoufale přemýšlela, jak ho utišit, když jsem ho nemohla ani nadzvednout a pochovat. Po nekonečných deseti minutách se trochu uklidnil a pak přišla naše anabáze s mrkví. „Udělám vám vařenou mrkev a po troškách mu ji budete dávat.“ Zahlásila sestra. „Ale on mrkev nejí.“ Odporuji. „Dám mu do ní přesnídávku.“ Snaží se navrhnout sestra. „Tu přestal jíst v roce.“ Odporuji opět. Nedělám to naschvál, ale bohužel můj syn opravdu nepřišel na chuť ovoci ani zelenině a tak nám naše lékařka schválila vitamíny pro děti, aby mu nic nescházelo. Jenže v nemocnici se neodporuje, mrkev staví a na nic jiného nemá nárok. A že se podle zásad zdravého stravování nemá dítě do jídla nutit? Tak to tu rozhodně neplatí. Naštěstí jsme chytli hodnou sestru, která mrkev s přesnídávkou udělala pěkně sladkou a smíchanou s čajem jí trochu vypil. Dokonce mě u něj na JIP nechala sedět do noci. Pracovala jsem a pěkně mi to ubíhalo. A když se o půlnoci vzbudil hlady, mohla jsem mu trochu té sladké dobroty zase dát. Druhý den bylo ale zase všechno jinak. Pokračování ve čtvrtek.. Napište nám i Vy své zážitky z nemocnice.