Nebojte se emocí PDF Tisk Email
Úterý, 16 Prosinec 2008 13:48

Velcí kluci nebrečí. Často opakovaná věta, která se říká klukům snad už od batolecího věku. Jenže hranice mezi ufňukánkem a chladným neemotivním tvorem, je příliš tenká a nevyplácí se ji podcenit. Důležité je, jak se k sobě chovají jeho nejbližší v rodině. Od nich si totiž dítě bere vzor a ten pak napodobuje.

 

Vypadá to jednoduše, s partnerem se hrozně pohádáte a jste na sebe naštvaní, v tu chvíli přijde do místnosti vaše dítě a vy si zkrátka padnete do náruče, aby nic nepoznalo. Jenže malé dítě pozná i sebemenší zhoustnutí atmosféry. Všimli jste si někdy, jak se k vám ratolest tiskne, když jste na vás padne splín, i když se ho snažíte zakrýt? Nebo když jste nemocná, i dítě zlobivé je najednou klidnější a ratolest, která není moc na mazlení vám najednou položí hlavu do klína. Když máte strach přejít přes frekventovanou silnici, dítě vám pevně sevře ruku. A tak s předstíranými city dítě neobalamutíte. Pokud máte s emocemi problém, je lepší navštívit odborníka a nepředávat špatný vzor dále. Jako to udělala třeba Magda.

„Moji rodiče byli vždycky odtažití, nedávali mě ani bráchovi pusu, nečetli pohádky na dobrou noc, neříkali nám, že nás mají rádi. Ať se stalo cokoliv, co ranilo naši malou dětskou dušičku, všechno zlehčili větou, že to je prkotina a máme počkat, až budeme dospělí, že se tomu pak zasmějeme. A tak jsem si zakázala brečet jinde než tajně v noci v posteli a za každou cenu skrýt své city. Je to ale stav neudržitelný, střádám to v sobě a pak jednou za čas bouchnu a udělám ukvapená rozhodnutí. Životního partnera jsem dlouho nemohla najít. Když mi totiž jakýkoliv muž vyznával lásku a snažil se o romantický vztah, připadalo mi, že se na mě příliš lepí a rozešla jsem se s ním. Až u Honzy jsem našla to pravé. Nemiluji ho, ale vím, že je skvělý táta a manžel. To mi stačí. Jenže ne tak Natálce. Zatímco ostatní její vrstevníci dávají pusy kdekomu a rádi se objímají a mazlí, Natálka nechce dát pusu ani mě. Uvědomila jsem si, že opakuji stejný vzor odtažitého chování jako moji rodiče. S manželem si totiž moc city najevo nedáváme, ale Natálce pořád opakuji, jak ji miluji a stejně tak Honza. Jenže to nestačí. Natálka nechápe co znamená milovat, dokud to neuvidí u nás. A tak jsme s Honzou začali chodit do manželské poradny a hledáme k sobě cestu, abychom byli co nejlepším příkladem pro Natálku. Nechci totiž aby měla tak komplikované vztahy jako já.“ Uzavírá Magda.

Karolína má v rodině také složitou situaci. „Já jsem z vřelé rodiny, kde si každý pomáhal se vším, pořád jsme se smáli, neřešili peníze a oslavy narozenin byly vždy plné lásky a bujarého veselí celé rodiny. Naopak Lumír má rodinu úplně jinou. Pro korunu by si nechali korunu vrtat, narozeniny se odbývají dortem a potřesením rukou, pokaždé se na návštěvě řeší jen politika a stížnosti na cokoliv a pokud je chcete rozesmát, přichází v úvahu jen nějaký těžko pochopitelný vtip na současnou politickou scénu. Ondrášek se tam necítí moc dobře a tak se pořád dohadujeme, jestli návštěvy Lumírových rodičů nezrušit. Naše rodina je rozporuplná ve spoustě věcech. Protože jsme s Lumčou pravý opak, často se na něčem neshodneme, ale snažíme se nehádat. Milujeme se, ale vím, že tato situace není udržitelná na dlouho. Ondrášek totiž naše rozpory vycítí. Některých využije ve svůj prospěch a z některých je vzteklým nervózní a nesvůj třeba celá den. Uvažujeme tedy, že navštívíme psychologa, aby nám poradil, jak rodinu vést.“ Přemýšlí Karolína.

Nejhorší, co může dítě zažít je rozchod rodičů ve zlém. „Hádky u nás byly na denním pořádku a i když jsme se snažili nehádat se před Anežkou, ta to vždy vycítila a byla jako tělo bez duše.“ Vypráví Dana. „Když už byl rozvod za námi a Karel se odstěhoval, mysleli jsme, že jsme z nejhoršího venku. Jenže Anežka se začala v noci budit hrůzou, počurávala se a ve kole se dramaticky zhoršila. K tomu dostávala nezvladatelné záchvaty vzteku a byla téměř nesnesitelná. Pomohl nám až psycholog, který nám ale vysvětlil, že trauma, které jsme Anežce způsobili je nevratné a ponese si ho celý život. Přenášet ho bude i do svých vztahů. Mrzí mě to, ale s pomocí psychologa se snažíme dělat vše pro to, abychom dopad rozvodu na Anežku co nejvíce zmírnili. Snaží se i Karel, až jsem se divila, jak jsme se najednou ve všem shodli a jsem teď dobrými přáteli, kteří si ve všem vychází vstříc. S mým novým přítelem bychom chtěli ještě miminko, ale v téhle situaci je to to nejhorší, co bychom Anežce udělali, takže musíme počkat, až se srovná.“ Uzavírá smutně Dana.

Dítěti ale nesvědčí ani přílišná láska a přepečlivost. „Kubík byl vymodlené dítě a podle toho jsme se k němu chovali. Měl všechno co si přál, milovali jsme ho hrozně moc a dávali mu lásku najevo při každé příležitosti.“ Vypráví Monika. „Když mu bylo 14 let, zjistili jsme, že kouří trávu. Když jsme si mysleli, že jsme to vyřešili, utekl z domova a policie nám ho přivedla po 14 dnech plných strachu. Kradl v obchodě a byl zfetovaný. Útěky jsou na denním pořádku a já mám strach, kdy u nás zase zazvoní policie, tentokrát se zprávou, že je mrtvý. Máme jen jeho a nevím, kde se stala chyba. Chtěli jsme mu dát to nejlepší, asi jsme ho ale příliš dusili láskou.“

Jděte svému dítěti příkladem a ukažte mu, že emoce musí ven, ale nepřehánějte to. Pokud vám občas ujedou nervy, není to žádná tragédie, ale dítě musí znát hranice. Není dobré být jeho kamarád, ale zrovna tak by z vás nemělo mít strach. Dítě vás musí brát jako autoritu, ale vědět, že za vámi kdykoliv může přijít se svými problémy a vy si na něj uděláte čas, aby se vyplakalo. Neupínejte se na něj, sdílejte s ním radosti i starosti, ale nechte ho dýchat, jen tak z něj vyroste vyrovnaný mladý člověk, který nebude mít problémy se vztahy ani zákonem.

Aktualizováno Úterý, 16 Prosinec 2008 14:05