Energie nejen pro děti

Chystáte se na výlet s dětmi? Nezapomeňte do batůžku přibalit PIKNIK nebo PIKAO. Zahuštěným slazeným mlékem zajistíte doplnění energie, zaženete hlad a jeho chuť vás zaručeně nezklame.

 

Celý článek...

Aktuální číslo

2018_duben

ke stažení v pdf

Jsem jako máma PDF Tisk Email
Neděle, 02 Listopad 2008 19:00

Jen co jsem pobrala trochu rozumu, už jsem věděla, jak by měla vypadat správná rodina a ne jako ta naše, kdy všemu velí táta a všichni včetně mámy ho posloucháme. A také jsem si myslela, že jsem našla skvělého partnera který mě podpoří. Ale jak to tak bývá, postupem času zjišťuji, že se čím dál více podobám své mámě a vztek si vylévám na jediném štěstí, které mám, na dceři. Jak z bludného kruhu ven? Ptá se čtenářka Karolína.

 

 

S manželem jsme se poznali před 11 lety, kdy jsem byla ještě na střední škole. Imponovala mi na něm hlavně nezávislost o 7 let staršího muže a to, jak dokáže brát vztah volně. To co se mi na něm ale líbilo, se v rodinném životě ukázalo jako velký problém. Náš život před dítětem vypadal tak, že jsem celý týden chodili normálně do práce a o víkendu jsme zašli za kamarády do baru, buď spolu nebo každý zvlášť. Jednou za rok nám vyšlo i kino nebo třeba dovolená. Manžel je nadšený do všech sportů, takže jsme to vždy skloubili nějak podle jeho času. Už tehdy mi to mělo dojít. Ale jeho rodina byla tak odlišná od mé. Láskyplné prostředí, kde si všichni všechno přáli a každou sobotu se scházela celá rodina k obědu a probrání toho, co se událo během týdne. Takovou rodinu jsem chtěla i já a tak když jsme se po 5 letech vztahu vzali, netrvalo dlouho narodila se nám Anežka.

Už v těhotenství se ve mně bouřily hormony rodinného života, chtěla jsem vyrážet na procházky, do přírody nebo třeba jen na nákup těch úžasných mini věciček. A to manžel ne. „Na výlety mě nedostaneš, těch si užijeme, až bude malá na světě“. Říkal vždycky. A já se naivně těšila, že až bude Anežku držet v náručí, náš život nabere úplně jiný směr. A opravdu, celé šestinedělí kolem nás skákal a ptal se, jestli něco nepotřebujeme, jen na procházky se mu s Anežkou nechtělo. A pak po dvou měsících, jakoby z něj všechna ta radost a starost opadla a začal žít jako dřív. Třikrát v týdnu po práci nějaký sport a každý víkend sport v televizi v jeho oblíbené hospůdce s kamarády. Anežku vídal tak 2 hodiny denně, což mi tvrdil, že stačí. A místo vřelého uvítání, když se vrátil domů, mě čekaly výčitky, proč jsem nevynesla koš nebo proč se po zemi válí hračky. Na jeho příchody jsem se přestala těšit. Místo odpočinku po dni plném starostí o Anežku, jsem hned jak jsem ji uložila, začala uklízet a kontrolovat, jestli někde není něco, co by mu vadilo. Pak jsem padla únavou a přišly další výčitky, že jsme spolu už 14 dní nic neměli.

A tak jsem si řekla, že aby poznal, jaké to je, starat se celý den o malou a přitom zvládnout domácnost, vrátím se do práce. Jako kadeřnice pro mě nebyl problém pracovat doma a mohla jsem mít vše pod dohledem. Jenže to byla chyba. Manžel byl zpočátku nadšený, že na výdaje nebude sám, ale nějak mu nedošlo, že tím pádem si bude muset Anežku na 4 hodiny denně brát. Práci doma totiž nebere jako práci a nedělá mu problém si naplánovat nějakou zábavu, když mám objednanou zákaznici s tím, že to přeci zvládnu i s tříletou Anežkou. A tak to u nás teď vypadá takhle. Ráno vstaneme a k velké nelibosti vzbudíme manžela, který by si ještě hodinu mohl přispat. Než zběžně poklidím a udělám snídani, zabaví manžel Anežku. Většinou je to ale spíš tak, že mám Anežku v kuchyni přilepenou k noze a manžel si jde zapnout televizi. Jakmile odejde do práce, čeká nás program s Anežkou, jdeme třeba na procházku, na hřiště, na návštěvu nebo nákupy. Kolem třetí odpoledne už manželovi volám, abych se zeptala, kam s Anežkou vyrazí, abych ji podle toho oblékla. Přes léto chodili na koupaliště, ale teď je univerzální odpověď „Do hospody“. Když ale namítnu, že se mi nelíbí brát dítě do hospody, tak mi ji nechá doma. A pak to vypadá tak, že stříhám zákaznici a v poletujících vlasech mi ťape Anežka, která se dožaduje nějaké zábavy. Před zákaznicemi musím vypadat jako fúrie, protože už mi kolikrát ujely nervy a když se popáté vrátila z pokoje, zařvala jsem na ni „Do pr…. kolikrát ti budu říkat, že si máš vzít nějakou hračku a hrát si! Máma na tebe prostě nemá čas!“ Načež následuje hysterický pláč Anežky. Večer se pak dlouho mazlíme, než ji dám spát, protože mám špatné svědomí. No a než se vrátí manžel, ještě honem uklízím, abych si zase vyslechla, že nechápe co celý den dělám, protože když si ráno chtěl vzít oblíbené tričko, nebylo vyžehlené. A nějaký rodinný den třeba v Zoo? O tom si můžu nechat zdát.

A tak si to pamatuji i ze svého domova. Máma dělala všechno, starala se o domácnost, děti, chodila do práce a táta když přišel, sedl si k televizi a otevřel si pivo. Kolikrát jsem slyšela „Neotravuj, nemám čas“ „Ty máš málo hraček, že seš mi furt za zadkem?“ „Nech mě být, nemám čas“. A teď ty samé věty říkám Anežce, přestože vím, jak hluboce mě tenkrát zraňovaly, jak jsem si připadala nemilovaná a nechápala, co se děje. Stejně jako moje máma vždycky Anežce kupuji bonbony nebo hračky, na jaké si ukáže. Mám pak pocit, že se jí tím omlouvám i když vím, že si ji tím spíše snažím koupit. Už milionkrát jsem se snažila s manželem domluvit, ale marně. Opustit ho nechci, už jen pro ty chvíle, které stráví s Anežkou a kdy je Anežka opravdu nadšená, ale cítím, že už je toho na mě opravdu moc a nechci si vylévat zlost na malé. Vždyť mi za chvíli vyroste, odejde z domu a já se budu trápit výčitkami, že jsem si ji víc neužila. Co s tím?

Aktualizováno Neděle, 02 Listopad 2008 22:56
 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo