Šílený strach PDF Tisk Email
Středa, 22 Říjen 2008 21:29

Asi každou maminku krátce po porodu překvapí míra strachu, kterou o své miminko má. I když postupem času strach není tak intenzivní, zůstává v nás až do smrti. Je to úplně normální, ale někdy je strach tak veliký, že brání zcela běžným činnostem a musí ho řešit odborník.

 

„Strach o Honzíka jsem si neuvědomovala hned po porodu, ale zasáhl mě jako blesk z čistého nebe, když byli malému 2 dny.“ Vypráví Jana. „Přišla pro mě dětská sestra, že mám jít s malým na odběr krve z nožičky, tak jsem ho zabalila do zavinovačky a nesla dlouhou chodbou k sestrám. Nechaly mě stát za dveřmi, které měly místo kliky kouli, asi věděly proč. Asi po půl minutě jsem od svého drobečka slyšela takový příšerný řev, až mě bodlo u srdce a já měla sto chutí dveře vykopnout. Šestinedělí bylo šílené. O Honzíka jsem se bála tak, že jsem se v noci budila, i když on sám spal a kontrolovala jsem, jestli dýchá, není moc teplý nebo studený a tak. Dokonce jsem chtěla koupit monitor dechu a chůvičku, i když bydlíme v bytě 2+1 a tak jsem měla malého pořád na očích. Naštěstí měl přítel rozum a vše mi vymluvil. Po šestinedělí se hrozný strach změnil v takový běžný. Snažím se mít malého pořád na očích a občas mi při jeho pádech zatrne, ale odhadnu, kdy je to vážné a kdy ne. Kamarádka zdravotní sestra, mi poradila, jak poznám otřes mozku a také jak se provádí první pomoc u tak malých dětí. Byt mám běžně zabezpečený, aby se Honzík nedostal do elektrických zásuvek, skříněk s čističi a šuplíků s noži a užívám si všechny radosti i starosti s 18 měsíčním batoletem.“ Směje se Jana.

Simonin strach už ale přesáhl hranice, musela proto vyhledat psychiatra, který jí napsal uklidňující léky. „Otěhotnět se mi podařilo až po dvou letech snažení a celé těhotenství jsem prožila ve stresu, že dítě potratím, porodím předčasně, že se miminko narodí mrtvé . Byla jsem úplně posedlá čtením tragických příběhů těhulek a ve zprávách jsem vždy zpozorněla, když se něco stalo těhotné nebo malému miminku. V šestinedělí jsem se bála chodit s Terezkou ven, aby něco nechytila, jakmile déle plakala, už jsem běžela k doktorovi obavami o zdraví a život Terezky jsem ztratila mléko.“ Vzpomíná Simona. „Pak se to na chvíli uklidnilo a nová ataka nepřekonatelného strachu přišla, když se začala Terezka plazit. Oblepila jsem všechny rohy, vyházela vše z poliček, zakryla elektriku, zajistila okna skříňky a šuplíky před otevřením, vyházela čističe jsem dala na nejvyšší polici a zamkla, ale stejně jsem pořád měla pocit, že není Terezka v bezpečí. Návštěvy nezabezpečených bytů nepřipadaly v úvahu, takže jsem třeba nejezdili ani k babičkám. Pravé peklo ale nastalo na procházkách. Ještě když ležela v kočárku měla jsem neustále před očima, že mi kočárek vyklouzne a vjede pod auto. Tak jsem si na madlo kočárku přidělala provaz, který jsem obtáčela kolem ruky. Kam jsem nemohla s kočárkem, nešla jsem, nemohla bych nechat Terezku v kočárku třeba před trafikou. Když mi v obchodě s oblečením řekli, že musím kočár nechat u pultu, odešla jsem, s malou na ruce bych si nevybrala a bála jsem se, že by ji někdo mohl ukrást. Když začala chodit, trpěla jsem ještě ví. Když sebrala na zemi kámen, už jsem ji viděla, jak ho spolkne, s velkou radostí mi přinesla větev a já jí vynadala, protože jsem se bála, že si vypíchne oko. v Zoologické nakláněly mámy své děti nad ohradníky, aby lépe viděly, ale já se bála, že jí pustím. Jednou mě mi schovala za stromek než jsem odemkla vrátka domu. Jakmile jsem se otočila a neviděla ji, před očima mi vyběhl scénář, jak ji někdo rychle naložil do auta a odvezl. Když pak na mě vesele zavolala Kuk, zatmělo se mi před očima a začala jsem na ni křičet, jak je blbá a uštědřila jsem jí jednu na zadek. To bylo Terezce 18 měsíců a od toho dne jsme nechodily ven vůbec. Byl prosinec, takže jsem manželovi vysvětlila, že je moc zima na procházky. Všimnul si ale, že Terezka je taková zaražená a že ji neustále peskuju, když vezme do ruky něco jiného než své hračky. Bála jsem se, že se uškrtí páskou z videokazety, spolkne baterku z ovladače, pořeže o hrnek, který rozbije, utopí se v záchodové míse a podobně. Objednal mě proto u psychiatra, kam také se mnou zašel. Popsal mu mé podivné chování a rozpovídal se i o věcech, které jsem si neuvědomovala, třeba o mytí už umytých nožů před použitím – co kdyby nebyly umyté dobře a Terce hrozila toxoplazmóza, jak se po dvou hodinách budím, abych zkontrolovala, jestli Terezce něco není, jak při každém kašli rozebírám, jestli ji lékař opravdu vyšetřil pořádně a nezanedbal třeba první stadium rakoviny, nebo jak se chovám šíleně, když manžel jede s Terezkou k babičce (měla jsem totiž podezření, že mi ji chce vzít a také že jí dává nevhodné jídlo) a podobně. Lékař mi doporučil psychoterapii a napsal mi uklidňující léky. Už je to přes půl roku a cítím se mnohem lépe. Začaly jsem s Terezkou zase chodit ven a místo přehnaných obav vnímám, jak si malá hraje, jakou má radost z nových objevů a jak je mnohem uvolněnější a šťastnější než dřív. Občas mi ještě zatrne, když třeba upadne, ale na rozdíl od doby před terapií, neběžím hned k lékaři.“ Usmívá se Simona.

Kdoví, jak by to se Simonou dopadlo, kdyby neměla všímavého manžela. Ze zahraničí už k nám doputovalo spoustu příběhů, kdy máma z přehnaného strachu raději sebe i dítě zastřelila. Nejhorší ale je, že takový přehnaný strach je často v okolí přehlížený jako přecitlivělost. Pokud už ale strach překročí pomyslnou hranici, jako tomu bylo např. u Simony, je nejlepší vyhledat pomoc psychologa, protože už se může jednat o poruchu osobnosti, která výrazně naruší vztahy v celé rodině a může skončit i rozpadem rodiny, alkoholismem nebo pokusy o sebevraždu nejen strachem vystresované mámy, ale později i dítěte, které je příliš hlídáno. Bohužel správnou míru strachu sama na sobě nepoznáte, ale zkuste se zeptat rodiny, jestli jim Vaše chování k dítěti přijde běžné nebo přehnané.

A jak jste na tom se strachem o dítě Vy?

Aktualizováno Středa, 22 Říjen 2008 21:51