Rodina je to poslední

Než jsem před 3 lety porodila malou Nelinku, měli jsme s Járou pohodový vztah. Chodili jsme do práce, odpoledne jsme si každý vyrazil za svými přáteli nebo koníčky a kolem deváté večerní jsme se vždy sešli doma, popovídali si, užili si intimní chvilky, nebo jsme si každý něco přečetl a šli jsme spát. Víkendy jsem trávili spolu tak jednou za dva měsíce, kdy jsme třeba vyrazili někam na výlet nebo večer na diskotéku, jinak jsme je trávili každý podle svých zájmů. Vyhovovalo nám to tak i proto, že jsme dost odlišní. Jára miluje všechny sporty, já zase raději vyrazím někam za dobrou muzikou a intelektuální debatou nebo na jógu. Miminko jsme plánovali a z pozitivního těhotenství jsme byli oba nadšení. Ale…

Když přišla Nelinka na svět, mohl se nejdříve Jára přetrhnout, pomáhal mi všechno zvládnout, ale jakmile po třech měsících zjistil, že už mám všechno zmáknuté, vrátil se ke svému životnímu stylu. Přes týden chodí normálně do práce a potom každý den buď za kamarády do hospody nebo si zasportovat. Z domova tedy odchází, když Nelinka vstává a vrací se, když už dávno spí. A to mi nezapomene často připomenout, jak je náročné nás živit a jak se mám, že jsem celý den doma. Kolikrát si mi stěžoval, jak je hrozně unavený a divil se, že já taky. Ani víkendy nejsou o nic lepší, to právě teprve vyráží s kamarády za sportem a klidně i na víkendové pobyty, teď třeba pod stan. Ani se mě neptá, zkrátka mi oznámí, že někam vyráží a jede. 

Kolikrát už jsem mu říkala, ať naplánuje výlet také pro nás dvě, ale to ne. Když už pak jednou za rok vyrazíme na dovolenou, protože už jsem hodně naštvaná, bere to jako že splnil úkol a na rok je zase klid. A tak aby si malá něco užila, jezdíme na výlety spolu nebo s kamarádkami, hloupé ale je, že většina z nich bere své partnery a já jim pořád vysvětluju, že přítel nemůže kvůli práci nemoci nebo podobně.

Kolikrát jsme mluvili o tom, že bych chtěla, aby byl alespoň jeden den v týdnu s námi, abychom si jednou za čtvrt roku někam vyrazili.. Snažím se vymýšlet alespoň trochu sportovní zážitky, lákat ho do bazénu, na kolo, ale už na to nemám sílu. Vždycky mi oznámí, že už od začátku jsem věděla, že má rád svobodu a nechce být jako jeho rodiče, každou neděli nabalit chleby a řízky a vyrazit na chatu nebo někam na výlet s rodinou, kde se stejně všichni nudí. Navíc neustálými otázkami, jak se má, akorát prudili. Vzpomínám, že jako bezdětná jsme se tomu smála s ním, teď bych si ale přála, aby byl takový jako jeho rodiče. On ale stále žije jako bezdětný, zatímco já doma táhnu všechno. Je pro mě logické starat se o domácnost, když nechodím do práce, ale dítě je snad společné a do výchovy by měli zasahovat oba a oba se mu stejně věnovat, místo toho je ale péče o Nelinku jen na mě. Už jsem dokonce uvažovala, že ho opustím, tak by měl soudně přidělené dny, kdy by měl Nelinku na starost a možná by se jí tak konečně začal věnovat. Vždyť ona těch málo chvil s ním tak miluje, tím že se jí věnuje tak málo, totiž má čas vymýšlet blbinky a hry, na které já nemám čas nebo náladu. Co mám dělat? Jak Járu přesvědčit, aby se rodině více věnoval?